Listopad 2009

Díky, nechci!

27. listopadu 2009 v 9:08 | Maruška |  Maruška
Milý deníčku!

Měla jsem náročný týden. A až dneska v noci mi seplo, že byl i tématicky zaměřený. Kromě normálních činností jsem byla fotit canisterapii v Jedličkově ústavu, což je pro mě vždycky dost vyčerpávající činnost. Co na tom, že atmosféra je tam příjemná, prostředí parádní a rozzářená Pavlína s pejskama tam maká naplno a výsledky jsou vidět hned. Já stojím v rohu a rozdejchávám. Pak jdu běhat nebo tak něco abych ze sebe dostala ten pocit bezmoci a hrůzu z představy, že bych na tom vozejku mohla klidně taky sedět já.

To bylo ve středu.

Ve čtvrtek ráno jsem si u kafe četla nějakej průzkum (zabýval se tuším tím, kdo víc žárlí, esli muži nebo ženy a kupodivu se žádná z teorií, kterou v něm chtěli ověřit, nepotvrdila:-) a hnedle v úvodu další ťafka. Ženy v něm byly rozděleny do dvou skupin, na pro muže POUŽITELNÉ a NEPOUŽITELNÉ. Ty nepoužitelné byly ženy po čtyřicítce a ženy těhotné. Že patřím do skupiny druhé ačkoli těhotná nejsem, to snad ani nemusím hlásit.

A hned nato mi Vojta na projížďce vyprávěl svoje čerstvé zážitky z očního. Sice ho šel navštívit ze synkem, ale důchodců byla většina a chovali se jako skupina osob, ke který by člověk rozhodně patřit nechtěl. Jak se chovali doktoři, to je jiná pohádka, ale taky z toho nevyšli zrovna nejlíp:-)

A dneska v noci přišlo to, co přijít muselo. Sen z LDN (to je léčebna dlouhodobě nemocných, kdyby někdo nevěděl). Nevím, jak jsem se tam octla, když předtím jsme štrachali někde v Praze, dokonce na večeři zašli a najednou hup, byli jsme tam. Léčebna byla dost plná. Byl tam dost bordel. Pár lidí tam bylo kupodivu normálních, ale zbytek byl agresivní stádo. Proč sem tam byla nevím, proč sem tam lezla pod postelema taky nevím, co si ale pamatuju dobře je, jak rychle jsme se rozloučili a rychle odtamtud zdrhali.

Sice jsem zaspala, ale utýct jsem stihla. Takže dopiju kafe a jdu běhat:-) A taky už nechci spát sama, když jsem zavrtaná vedle Vojty, tak si připadám víc než POUŽITELNÁ a sny o starobě se mi vyhejbaj:-)

Hezkej den!

Pohádka pro černého psa

18. listopadu 2009 v 23:24 | Maruška |  Maruška
Milý Barnabášku!

Pohodlně se uveleb tady v posteli a já ti budu povídat pohádku.


Byla jednou jedna panička a ta měla puntíkatého pejska foxteriéra. Foxteriéry znáš, choděj k nám s tetou Pavlínou. Tahle panička měla svého pejska moc ráda, byl to takový její domácí miláček rarášek. Panička mu hledala různé zábavy, ale ne moc úspěšně. Skákání přes překážky mu moc nešlo, pořád odbíhal za jinými pejsky a na skákání se nesoustředil. Tobě jde skákání báječně, viď, jenom se s každou překážkou rozjaříš tak, že nevíš, čí seš. Ale já mám radost, že po roce tréningu už dáme kousek slalomu, aniž bys mě povalil od samé radosti a vzrůša.


Ale abych se vrátila k foxlíkovi a jeho zábavám.

Když se vykašlali na skákání, tak začli kousat do lidí. Dneska se tomu moderně říká obrana, ale nás nějakým nesrozumitelným označením neošálej, že ne? Když si vzpomenu, jak hezky tě to naučili tvoji bývalí páníci před tím, než se jim to vymklo a šoupli tě do útulku, ještě dneska mi z toho jde mráz po zádech. Pak vymysleli (teda panička, foxlík je v tom nevinně), že by mohli zkusit honit zajíce. To je super zábava a většině pejsků to hezky jde, zapoměli ale, že honění zajíce-střapce na šňůrce a honění zvířátek v lese sou dvě úplně rozdílné věci.

Tohle běhání foxlíka bavilo moc a taky mu hezky šlo, ale protože mu nikdo nevysvětlil, jak se věci s honěním a lovením zvířátek mají, měla panička další trabl ku řešení. "Jak bych to já nešťastná udělala, aby mi foxlík neutíkal za vším, co se hýbe? Jak to jen zařídit?" Poradila se s odborníky, pročetla pár článků a nápad byl na světě! "Koupím svému mazlíčkovi elektrický obojek! Mám ho tak ráda, že z lásky k němu nebudu želet peněz ani elektřiny!"

Jak to nakonec dopadlo, milý Barnabáši, to nevím. Ale neboj se, je to jenom pohádka. Ve skutečnosti třeba žádná taková panička neexistuje nebo se jí na poslední chvíli rozsvítí. A když ne, tak můžeme spolu doufat, že dostane od toho strašnýho vynálezu pořádnou ránu sama a foxlík jí uteče někam, kde nemaj elektrický obojky a maj svoje pejsky opravdu rádi.

Tak se o toho kluka foxlího nestrachuj a dobrou noc!

Na Ještědu

18. listopadu 2009 v 19:20 | Maruška |  Maruška
Dneska ráno bylo krásně, ideální počasí popadnout kolo a jet. Ještě nikdy jsem nejela sama v lanovce, ještě nikdy nefrčela z Ještědu na Pláně mlhou jako mlíko, nikdy se nepotácela na hřebeni bahnem a taky mi nikdy zadní kolo nedělalo tak krásné smyky:-) Taky mě do dneška nikdo nepovzbuzoval před průjezdem křovím pokřikem "máš přilbu, tak ji používej!!!!".


P.S. Bylo tam parádně. Bylo mi parádně. Taky jsem vymyslela, co budu dělat, až budu stará a sešlá - budu chodit na Ještěd, bych překonala rekord ve výstupech za rok. Přišlo mi to jako príma nápad do doby, než jsme potkali pastevce, co venčil koně na silnici k Rašovce. Že by???????

Výlet do minulosti

16. listopadu 2009 v 23:21 | Maruška |  Maruška
Na plese, jó na plese
Jeden každý zmaže se

Je to nutný na mou duši
Octla jsem se v panoptiku
Všem lidem to strašně sluší
Hezky trsaj na muziku

Na plese, jó na plese
Jeden každý zmaže se

Ještě jedna věc!

11. listopadu 2009 v 18:16 | Maruška |  Maruška
Já zapoměla! Ještě jsem Ti chtěla říct, že ku létání nutně potřebujete RUČNÍK!!!!! Tak příště:-)



Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde!

11. listopadu 2009 v 10:22 | Maruška |  Maruška
Trošku jsem se pohrabala ve Freudově díle a tak si myslím, že můžu drze nabídnout pár povrchních postřehů:-)

Sny jsou podle Freuda nejenom otisk denních prožitků, jsou taky indikátorem fyzického stavu a univerzální mužské a ženské symboly, které v nich figurují, jsou odrazy naší sexuality.

Mužské symboly podle Freuda jsou věci a předměty, které jsou dlouhé, tyčí se do výšky, pronikají do těla, případně zraňují (v tomhle snu to padlo na STROMY, myslím:-) Taky je prý důležitý moment, kdy si na sen vzpomenete (čištění KOMÍNU asi nemusím vykládat blíž, ale náš milý vídeňák by zcela určitě chrochtal blahem:-)

Sny o létání (pokud se zdají mužům) jsou podle téhož autora jsou obvykle sny o erekci, protože to je jediná biologická reakce těla, která překovává zemskou GRAVITACI.

Taky jsem mrkla na snář, ale to je slabý a nevěrohodný odvar. Ve výkladu figurovaly výrazy jako nepříjemnosti, dobrá zpráva a svatba:-) Výraz Svatka jsem tam nenašla, tak mě to přestalo bavit. Vlastně jo, mrtvého přítele viděti značí štestí:-)

A co si o tom snu myslím já? Shrnula bych to asi takhle: UKECAL-ZKUSILI-LETĚLI-NABOURALI. Chce to halt víc trénovat nebo nelítat ve formaci, ale jednotlivě:-)

Hezkej den, ať s lítáním nebo bez!

Let

11. listopadu 2009 v 0:01 | Vojta |  Vojta

Mívám sny. Jsou období, kdy se úplně těším do postele, co zas bude. Sny mi pomáhaly ve srabu, odvádějí do jiných světů nebo ten můj prožívají jinak, inspirujou a dávaj naději. Někdy odhalí moje postoje k okolí dřív než na ně pomyslím. Někteří lokální psychopseudointelektuálové nekomunisti mají sice za to, že Freudově psychoanalýze odzvonilo, mým ranním rozkladům příhod z mezisvětů je to celkem fuk.
Tuhle neděli jsem vymetal komín a nezvyklý pohled na stromy na zahradě mi připomněl jeden nedávný sen. Byl o létání. Ty miluju, mám je jen párkrát do roka. Lítám vždycky sám, potřebuju k tomu aspoň krátkej rozběh nebo, a to častěji, skok odněkud. Pád nad zemí elegantně vyberu a dál už vše podle vzoru Jonathan Racek.
Ale tenhle sen byl novej. Bylo tam, v tom snu, se mnou ještě dalších asi deset lidí z nichž si s jistotou vybavím jen jednu tvář. Svatku. Blížil se soumrak, okolní hory se pomalu měnily v temné siluety a my jsme bloudili po úbočí jedné z nich. Kam jsme měli namířeno nevím, jasné bylo, že dnes tam už nedojdem. Tma sice neznamenala vážnou hrozbu, ale jistý konec dnešní cesty, jedno zda nahoru nebo dolů. Postávali jsme na cestě, která se jednou stranou zakusovala do boku kopce a na druhé čněla vysoko nad svah. Byl porostlý trávou a řídce z něj trčely stromy. Dostal jsem nápad a začal ostatní vehementně přesvědčovat, že bychom než se setmí mohli společně letět do údolí a nemuset tu zůstávat přes noc. Ta se kvapem blížila. Na rozhodování moc času nezbývalo. Moje přesvědčivost zafungovala a začali jsme se šikovat vedle sebe zaklesnuti pažemi pevně jeden k druhému. Většina stále s náznaky nedůvěry, kterou bylo třeba s velkým úsilím vyvracet. V hloubi mi taky nebylo úplně jasný jak se v takový skupině lítá, zvlášť když volný ruce maj jen ty dva na kraji a to ještě každej jenom jednu, ale dát najevo vlastní nejistotu by celou akci definitivně pohřbilo. Takže jsme šli na to. Bylo třeba najít místo na cestě pod kterým by stromy rostly dostatečně daleko a byla šance vyhoupnout se skokem nad ně. Bylo tam takový. Rozběh skvělej, jako jeden muž vrhli jsme se do prostoru... Se slastí mých dosavadních letů neměl však tenhle nic společnýho. Vrcholky stromů kupodivu nešvihly těsně pod našimi břichy směrem dozadu. Zůstaly nedosažitelně vysoko nad rozpadající se formací, která s praskotem a úpěním mizela kdesi v podrostu a kamení. Pomalu jsme se hrabali zpátky na cestu. O fraktury končetin a tržné rány dutin břišních nebyla nouze..

Víc si nepamatuju.
A do výkladu jsem se zatím nepustil.
Raději..

zázvor

9. listopadu 2009 v 14:14 | Vojta |  Vojta
Leju do sebe protipodzimní čaj.
Vzdor jemu tělo podzim nepopírá.
Hlavně se nelitovat.
A poslouchat ho s Mírou.
Nové přístupy přibývají.
To jak si dokola čtu Tvou povídku.
Dohromady s Pošmournem je to vážně trochu černý.
Ten strach z Tebe nějak vyženu.
Rád bych.

Tvůj duch.

A snad dřív než budu prduch.

Stará láska, povídka pro Vojtu

8. listopadu 2009 v 22:44 | Maruška |  Maruška
V jedný vesnici žila holka. Sama v chalupě, myslím, že vdova, děti žádný. O pár chalup dál bydlel chlapík, už ne moc mladej, ne moc hezkej ani bohatej, prostě trochu divnej starej mládenec. A opuštěnej, moc.
Tenhle kluk jednou v noci dostal nápad. Zaklepal na dveře u tý osamělý holky a když se zeptala, kdo je tam, tak řek, že duch. Že když mu neotevře, tak ji bude chodit strašit. O strašení nikdo nestojí, tak mu otevřela a pozvala ho dál. Nejdřív do světnice a nakonec ho vzala i do postele. Koneckonců, lepší mít ducha pod peřinou než prázdno vedle sebe. Chodil k ní skoro každej den a nakonec se ho přestala bát a těšila se, až zase zaklepe na dveře.
Ten rok byla dlouhá a krutá zima a jak duch pobíhal mezi jejich chalupama jen tak v košili, tak se nastyd. Nastyd a umřel.
Když ho vezli na hřbitov, ta holka zrovna stála u okna a říkala si, co je to za chudáka, nikdo ho ani na hřbitov nedoprovodí. Tak se sebrala a šla. Ale duch k ní už nikdy nepřišel.

Pošmourno

4. listopadu 2009 v 17:02 | Maruška |  Maruška
Dneska je pošmourno. Hlídám kamarádce děti. Je zapálená cvičitelka psů, takže má lednici a dům plný mrtvol - na podzim se trénujou stopy. Zajíci visící z balkonu ilustrujou romantickej výhled z dětskýho pokojíčku. V ledničce je kachní křídlo. A v mražáku kachna. Kouknout se do garáže nemám odvahu, tam je určitě taky něco výživnýho. Tak si hrajeme ve společnosti mrtvol a je nám fajn. Živá a živí. A i to křídlo se tváří celkem spokojeně.