Let

11. listopadu 2009 v 0:01 | Vojta |  Vojta

Mívám sny. Jsou období, kdy se úplně těším do postele, co zas bude. Sny mi pomáhaly ve srabu, odvádějí do jiných světů nebo ten můj prožívají jinak, inspirujou a dávaj naději. Někdy odhalí moje postoje k okolí dřív než na ně pomyslím. Někteří lokální psychopseudointelektuálové nekomunisti mají sice za to, že Freudově psychoanalýze odzvonilo, mým ranním rozkladům příhod z mezisvětů je to celkem fuk.
Tuhle neděli jsem vymetal komín a nezvyklý pohled na stromy na zahradě mi připomněl jeden nedávný sen. Byl o létání. Ty miluju, mám je jen párkrát do roka. Lítám vždycky sám, potřebuju k tomu aspoň krátkej rozběh nebo, a to častěji, skok odněkud. Pád nad zemí elegantně vyberu a dál už vše podle vzoru Jonathan Racek.
Ale tenhle sen byl novej. Bylo tam, v tom snu, se mnou ještě dalších asi deset lidí z nichž si s jistotou vybavím jen jednu tvář. Svatku. Blížil se soumrak, okolní hory se pomalu měnily v temné siluety a my jsme bloudili po úbočí jedné z nich. Kam jsme měli namířeno nevím, jasné bylo, že dnes tam už nedojdem. Tma sice neznamenala vážnou hrozbu, ale jistý konec dnešní cesty, jedno zda nahoru nebo dolů. Postávali jsme na cestě, která se jednou stranou zakusovala do boku kopce a na druhé čněla vysoko nad svah. Byl porostlý trávou a řídce z něj trčely stromy. Dostal jsem nápad a začal ostatní vehementně přesvědčovat, že bychom než se setmí mohli společně letět do údolí a nemuset tu zůstávat přes noc. Ta se kvapem blížila. Na rozhodování moc času nezbývalo. Moje přesvědčivost zafungovala a začali jsme se šikovat vedle sebe zaklesnuti pažemi pevně jeden k druhému. Většina stále s náznaky nedůvěry, kterou bylo třeba s velkým úsilím vyvracet. V hloubi mi taky nebylo úplně jasný jak se v takový skupině lítá, zvlášť když volný ruce maj jen ty dva na kraji a to ještě každej jenom jednu, ale dát najevo vlastní nejistotu by celou akci definitivně pohřbilo. Takže jsme šli na to. Bylo třeba najít místo na cestě pod kterým by stromy rostly dostatečně daleko a byla šance vyhoupnout se skokem nad ně. Bylo tam takový. Rozběh skvělej, jako jeden muž vrhli jsme se do prostoru... Se slastí mých dosavadních letů neměl však tenhle nic společnýho. Vrcholky stromů kupodivu nešvihly těsně pod našimi břichy směrem dozadu. Zůstaly nedosažitelně vysoko nad rozpadající se formací, která s praskotem a úpěním mizela kdesi v podrostu a kamení. Pomalu jsme se hrabali zpátky na cestu. O fraktury končetin a tržné rány dutin břišních nebyla nouze..

Víc si nepamatuju.
A do výkladu jsem se zatím nepustil.
Raději..
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama