Únor 2010

Avatar

28. února 2010 v 21:43 | Maruška |  Maruška
Mám ráda pohádky, tak jsem moc nevzdorovala, když nás děti pozvaly:-) Ale mám osobní radu, až budete ve 3D kině, tak se moc nerozhlížejte kolem - s brejlema na nose, litrovou kolou mezi kolenama a popcornem na klíně vypadá každej jako blbec:-)

Shodou náhod můj oblíbenej bloger včera napsal o stejnym filmu, tak si musim dávat pozor, bych to nečetla moc často, jinak se počurám smíchy......


trofej

21. února 2010 v 0:35 | Vojta |  Vojta
Honorář architekta může mít řadu podob. Dnešní trofej ze stavebního průzkumu opuštěné výrobní haly kdesi v Lužických horách mi ale dělá kromobyčejnou radost.
Fotka naštěstí neukazuje, jak těžký život gibson měl. A až bude mít nový hmatník a struny proklatě nízko... Na kytary.cz takovej kus nenajdete.
Joj, se těším.

Pátek

20. února 2010 v 8:45 | Maruška |  Maruška
Páteční podvečer. Pečeme pizzu. Pravou, parmazánovitou. Potřeba pokoulet. Parťák podcenil přípravu pacek. Přizdobit! Péct přiměřeně. Příloha pivo. Pochutnání! Potěšit poslechem pěknejch písniček, pak postel. Pod peřinou pařák. Psi pochrupujou, paníci povídaj. Právě propukla páteční půlnoc.

Kateřina N., můj vzor:-)

17. února 2010 v 17:20 | Maruška |  Maruška
Minulej tejden jsem si koupila běžky. Zčásti proto, že mám jistotu, že už z nich nevyrostu a zčásti proto, že je mi blbý ničit dětem jejich sportovní náčiní. Vyrazili jsme do Albrechtic, který jsme vyhodnotili coby ideální začátečnickej terén (jojo, já jsem běžkovej začátečník, vlastně sportovní začátečník s vyjímkou chůze a běhu, ale to se nepočítá:-). První výjezd byl lehce tragickej s malou krizičkou (asi jsem trapná, ale trvám na proškolení HOW TO DO IT ještě před tím, než vlítnu po hlavě do lesa) a drobnou slovní přestřelkou po prvním půl kilometru. Pak jsem ale svoji neschopnost rozdejchala a s výhledem na Vojtu zezadu (moooc pjeknym) se šinula stopou celá spokojená, jak sem to zvládla.

Následující den jsem se pochubila kamarádce. Ta bydlí na Souši na začátku jizerský magistrály a na takový joudy jako jsem já má pořádnou pifku. Vysvětlila mi, že běžky jsou od slova BĚHATI a jakejkoli jinej pohyb je nepřípustnej (BRUSLENÍ lze tolerovat, ale s maximálním sebezapřením). Hučela do mě dlouho, dost mě nakrkla, ale efekt se dostavil. Rozhodla jsem se, že běžky nazahodím, nýbrž že se to naučím. Dneska na výletě jsem s vyjímkou kopců (dolů jsem padala a nahoru dupala a funěla) BĚŽELA!

Takže milá Míšo, chystej si lyže!

A jako vždycky, poděkování Vojtovi. Kromě toho, že se na něj hezky kouká, tak umí úplně věrohodně pochválit!!!! A když se válím v závěji tak se směje úplně nenápadně:-)

zima

12. února 2010 v 20:08 | Vojta |  Vojta
nevim jak u vás, ale tady ještě nekončí...

Jeden den

10. února 2010 v 23:31 | Vojta |  Vojta
Jen co noha nohu mine, stupeň po stupni, sunu se želvím krokem po železných schodech přes břicho obludy. Mrznou mi uši a je mi horko. Je úterý, necelá hodina do půlnoci. Světla města vychází nad lesem za mnou. Nemusím nic rozhodovat, nikdo mě nehoní, nemám hlad, nespěchám. A tohle je obluda K 120.

Dnešek by mohl být reklamní oslavou Liberce, reklamní oslavou svobodného povolání a taky obžalobou roztěkanosti:

Budík zvonil v půl sedmý. Z tepla postele, po necelých šesti hodinách spánku nebylo těžký přesvědčit sebe i Marušku, že ranní pracovní bobříky lze odsunout na později a ještě hodinu spát.
Před osmou už není zbytí. Maruška mizí plnit svůj plán, já lákám z postele miniatury. Mají prázdniny, prkna a bílej Ještěd na dohled. Dneska stihnem manžestr, po včerejšku víme, že dvě hodiny, než se sjezdovky vyjezdí a my unavíme, jsou akorát. K romantice cesty pod kopec tramvají je už nepřesvědčuju, historky z dětství s lyžema v tramvaji s maminkou znovu nevytahuju. Pohodlnost, lenost a rychlost vítězí. Ještěd je dobrej. A klidně budu i lokální patriot.
V poledne jsme doma, já po obědě dokonce i v posteli. Asi na 12 a půl minuty. Pak s nadějí, že odškrtám něco ze seznamu zapínám kompjůtr, tiskárnu, popadám telefón. Objet dva úřady, konzultovat s hasičem, památkářem, s rozpočtářem. Před pátou zpátky doma.
Venku zbytky světla, koukám na Julii a na svoje běžky. Že by krátká běžecká? Od neděle máme naběhlou stopu a po umrzlý krustě se dá bruslit kamkoli. Jenže přesvědčit boxeřici, že ty dva klacky, co mám na nohou nejsou k zakousnutí, ty dva co mám v rukou mají na konci hrot a vůbec, že má běžet vedle stopy a neštěkat jak magor, to je nadlidský. Navíc, přestože mrzne pořád, krusta dnes praská a měkký podklad se boří. A stopu nějaký kretén rozšlapal. Sakruju, mám první dnešní lehkou krizi. Závěr: na běžkách kolem Studánky a přilehlých vsí a s Julií, to je blbost.
Děti mají dnešek jako stěhovací, takže balí a těší na maminku. A maj dobrou náladu, to je super!
V půl sedmý je předávám. Ahoj za pár dní.
Cestou domů mám druhou lehkou. Protože od sedmi jsou Houpačky. Měl bych mít prázdniny a pohodu nebo pracovní den a práci. Ale já mám obojí a k tomu ještě zkoušku na kterou jsem se jako obvykle nepřipravil. Aspoň, že nikam nemusím, zkušebna je u mě v chalupě.
Dorazím chvilku před Jardou s Tomášem. Než Tomáš postaví bicí, snažím se připravit něco k večeři. Mezitím je tu David a jde se na to. Máme rozdělaný tři písničky. Skvělý, svižný. Taky proto, že nejsou o lásce a nejsou ani o krizích středních let ani politice. Jsou o úfónech, o balónu a Šelmě ryšavý. A spolehlivě mě vždycky nakopnou. Hudbu rozhodně ze svých dnů nevyškrtnu.
Uprostřed zkoušky se mihne Maruška. Dá mi pusu, popadne Julii a pokračuje na Mlýnici.
Po devátý je dohráno. Jsem pozvanej na horolezeckou chatu na Černým vrchu na hřebeni Ještědu. V zimě se tam nedá jinak než lanovkou nebo na lyžích z Ještědu. Slíbil jsem, že dorazím do půlnoci. Nasunu do sebe rybí gratiné s mandlema bez mandlí, namažu snídani na ráno, narvu ji se spacákem do batohu a přidám australian Shiraz, v delvitě jsem ho vybral podle etikety se želvou. Naložím do kamen, nakrmím kocoury a oposuma, hodím prkno zpátky do auta a dnes podruhé pod Ještěd.
Když se na prázdným parkovišti pod ztemělou lanovkárnou přezouvám, přibrzdí vedle auto. Týpci si mě chvíli prohlížej a když viděj jak s prknem v podpaží vyrážím pod kopec, nabízej, že mě vemou nahoru, že jdou za chvíli taky "na to". Já s díky odmítám, že už jsem na výstup morálně připraven. V hloubi o tom ale úplně přesvědčenej nejsem. Než došlapu pod můstky je mi jasný, že nabídka svezení autem měla něco do sebe. V botech na prkno, který jsou ze všech stran oblý se po strmý a tvrdý sjezdovce fakt nejde úplně nejlíp. A že bude nad můstkama i strmější.
Konečně jsem na horním konci můstku. Musím přelýzt plot, branka je samozřejmě zamčená. Vyškrábat se hlubokým sněhem ten kousek na Vodárenskou je výkon. Tady žádná obleva nebyla a třičtvrtě metru sněhu, co se boří až na trávu, závěj a svah udělají své. Taky příležitost vynadat si do pitomců, co si schválně všechno komplikujou. Zapíchnutej o půlnoci po pás ve sněhu na Ještědu po takovým dni, to vážně není úplně v pořádku. Pokračuju nahoru po slalomáku. Tři čelovky si to šněrujou kolem. Nejspíš partička z parkoviště. Já nesvítím, tak jim zamávám aspoň rozsvíceným telefonem.
Před půlnocí šátrám po klice chaty. Uvnitř lehká společenská únava, velká pohoda, brácha a spol. Otvírám želví shiraz, chutná úžasně, po ovoci a nejspíš taky po australským horkým slunci. Rád si nechám vnutit kytaru a s krátkými přestávkami do ní tluču následující čtyři hodiny. Kainar, Oasis i Dobrý den majore Gagarine...
Ráno v osm jsou všichni na nohou. Jak to dělaj? Exhumuju se taky, připnu prkno, čaj do lahve na lanovku.
Po desátý je manžestr pryč a lyžaři houstnou. Poslední výjezd, spacáky na záda a dolů, do práce...
Já s krátkou zastávkou doma pokračuju na ranč na Mlýnici. Maruška je dneska na výletě, tak hlídám chalupu, smečku a dospávám.

Subaru třikrát sláva!

3. února 2010 v 11:15 | Maruška |  Maruška
Moje staré a malé auto je Subaru Justy. Není moc elegantní, je trochu zaneřáděný od čoklů, ale když potřebuju, tak mi spolehlivě dokáže, proč ho mám:-)
Ráno po hodině házení lopatou jsem podnikla první pokus vyjet. Na potřetí jsem zdolala půl kopce a uvízla na podvozku. Odvolala jsem zubařku, bych nebyla ve stresu, hrdinně odmítla Vojtovu nabídku, že přijede a pomůže mi a v klidu a soustředěně se pustila do vyprošťování. Na silnici nad barákem dva chlápci dělali totéž se svým autem, tak jsem jim nabídla pomoc. Odmítli, potěšeni, ale svaly a lopaty na oplátku nenabídli:-)
Za další půlhodinku házení bylo sněhu na cestě zase o trochu míň, takže jsem sedla do auta a naprosto frajersky vyjela na jeden zátah na silnici. Myslím, že jsem si u toho zpívala:-)

P.S. Pro všechny holky, co toužej po baráčku u lesa: je to parádní, lidí pár a daleko, romantický a úchvatný. Ale je třeba nezapomenout na to, že v zimě dříví do krbu se samo nanaštípe ani do něj nenaskáče a že vozit nákup na lopatě od brány přijde báječný málokomu. A že je třeba krmit ptáčky, by měli co do volátek. Jo a že myslivci cestu do lesa v zimě prohrabujou, ale jen do tý doby, než je hodně sněhu. Takže na les vidím, ale k němu je to pár set metrů sněhem, co je do pasu. No nic, zejtra to prošlápnu, dneska už stačilo:-)

Harry

3. února 2010 v 7:44 | Maruška |  Maruška
Dostal se mi do spárů asi potřetí Doctorowův Ragtime. Píše se tam i o Harry Houdinim, a od tý doby, co jsem o něm četla poprvý, mě čas od času pronásleduje. Páč spiritismus odmítal, je to určitě výsledek mojí fantazie a ne působení jeho ducha:-)


Kamarádka lopata

3. února 2010 v 7:16 | Maruška |  Maruška
V deset mám bejt u zubařky ve městě. Teď je sedum ráno a při pohledu z okna jsem zjistila, že každoroční zimní průšvih už je tady. Sníh padá od večera a máme poctivých dvacet čísel novýho. Mám sice místo auta malotraktor, ale od baráku na silnici je to sto metrů do kopce, takže se u kávičky soustřeďuju na fakt, že lopata čeká, auto v závěji se směje a sousedi si vyfrézujou vlastní dálnice:-(