Jeden den

10. února 2010 v 23:31 | Vojta |  Vojta
Jen co noha nohu mine, stupeň po stupni, sunu se želvím krokem po železných schodech přes břicho obludy. Mrznou mi uši a je mi horko. Je úterý, necelá hodina do půlnoci. Světla města vychází nad lesem za mnou. Nemusím nic rozhodovat, nikdo mě nehoní, nemám hlad, nespěchám. A tohle je obluda K 120.

Dnešek by mohl být reklamní oslavou Liberce, reklamní oslavou svobodného povolání a taky obžalobou roztěkanosti:

Budík zvonil v půl sedmý. Z tepla postele, po necelých šesti hodinách spánku nebylo těžký přesvědčit sebe i Marušku, že ranní pracovní bobříky lze odsunout na později a ještě hodinu spát.
Před osmou už není zbytí. Maruška mizí plnit svůj plán, já lákám z postele miniatury. Mají prázdniny, prkna a bílej Ještěd na dohled. Dneska stihnem manžestr, po včerejšku víme, že dvě hodiny, než se sjezdovky vyjezdí a my unavíme, jsou akorát. K romantice cesty pod kopec tramvají je už nepřesvědčuju, historky z dětství s lyžema v tramvaji s maminkou znovu nevytahuju. Pohodlnost, lenost a rychlost vítězí. Ještěd je dobrej. A klidně budu i lokální patriot.
V poledne jsme doma, já po obědě dokonce i v posteli. Asi na 12 a půl minuty. Pak s nadějí, že odškrtám něco ze seznamu zapínám kompjůtr, tiskárnu, popadám telefón. Objet dva úřady, konzultovat s hasičem, památkářem, s rozpočtářem. Před pátou zpátky doma.
Venku zbytky světla, koukám na Julii a na svoje běžky. Že by krátká běžecká? Od neděle máme naběhlou stopu a po umrzlý krustě se dá bruslit kamkoli. Jenže přesvědčit boxeřici, že ty dva klacky, co mám na nohou nejsou k zakousnutí, ty dva co mám v rukou mají na konci hrot a vůbec, že má běžet vedle stopy a neštěkat jak magor, to je nadlidský. Navíc, přestože mrzne pořád, krusta dnes praská a měkký podklad se boří. A stopu nějaký kretén rozšlapal. Sakruju, mám první dnešní lehkou krizi. Závěr: na běžkách kolem Studánky a přilehlých vsí a s Julií, to je blbost.
Děti mají dnešek jako stěhovací, takže balí a těší na maminku. A maj dobrou náladu, to je super!
V půl sedmý je předávám. Ahoj za pár dní.
Cestou domů mám druhou lehkou. Protože od sedmi jsou Houpačky. Měl bych mít prázdniny a pohodu nebo pracovní den a práci. Ale já mám obojí a k tomu ještě zkoušku na kterou jsem se jako obvykle nepřipravil. Aspoň, že nikam nemusím, zkušebna je u mě v chalupě.
Dorazím chvilku před Jardou s Tomášem. Než Tomáš postaví bicí, snažím se připravit něco k večeři. Mezitím je tu David a jde se na to. Máme rozdělaný tři písničky. Skvělý, svižný. Taky proto, že nejsou o lásce a nejsou ani o krizích středních let ani politice. Jsou o úfónech, o balónu a Šelmě ryšavý. A spolehlivě mě vždycky nakopnou. Hudbu rozhodně ze svých dnů nevyškrtnu.
Uprostřed zkoušky se mihne Maruška. Dá mi pusu, popadne Julii a pokračuje na Mlýnici.
Po devátý je dohráno. Jsem pozvanej na horolezeckou chatu na Černým vrchu na hřebeni Ještědu. V zimě se tam nedá jinak než lanovkou nebo na lyžích z Ještědu. Slíbil jsem, že dorazím do půlnoci. Nasunu do sebe rybí gratiné s mandlema bez mandlí, namažu snídani na ráno, narvu ji se spacákem do batohu a přidám australian Shiraz, v delvitě jsem ho vybral podle etikety se želvou. Naložím do kamen, nakrmím kocoury a oposuma, hodím prkno zpátky do auta a dnes podruhé pod Ještěd.
Když se na prázdným parkovišti pod ztemělou lanovkárnou přezouvám, přibrzdí vedle auto. Týpci si mě chvíli prohlížej a když viděj jak s prknem v podpaží vyrážím pod kopec, nabízej, že mě vemou nahoru, že jdou za chvíli taky "na to". Já s díky odmítám, že už jsem na výstup morálně připraven. V hloubi o tom ale úplně přesvědčenej nejsem. Než došlapu pod můstky je mi jasný, že nabídka svezení autem měla něco do sebe. V botech na prkno, který jsou ze všech stran oblý se po strmý a tvrdý sjezdovce fakt nejde úplně nejlíp. A že bude nad můstkama i strmější.
Konečně jsem na horním konci můstku. Musím přelýzt plot, branka je samozřejmě zamčená. Vyškrábat se hlubokým sněhem ten kousek na Vodárenskou je výkon. Tady žádná obleva nebyla a třičtvrtě metru sněhu, co se boří až na trávu, závěj a svah udělají své. Taky příležitost vynadat si do pitomců, co si schválně všechno komplikujou. Zapíchnutej o půlnoci po pás ve sněhu na Ještědu po takovým dni, to vážně není úplně v pořádku. Pokračuju nahoru po slalomáku. Tři čelovky si to šněrujou kolem. Nejspíš partička z parkoviště. Já nesvítím, tak jim zamávám aspoň rozsvíceným telefonem.
Před půlnocí šátrám po klice chaty. Uvnitř lehká společenská únava, velká pohoda, brácha a spol. Otvírám želví shiraz, chutná úžasně, po ovoci a nejspíš taky po australským horkým slunci. Rád si nechám vnutit kytaru a s krátkými přestávkami do ní tluču následující čtyři hodiny. Kainar, Oasis i Dobrý den majore Gagarine...
Ráno v osm jsou všichni na nohou. Jak to dělaj? Exhumuju se taky, připnu prkno, čaj do lahve na lanovku.
Po desátý je manžestr pryč a lyžaři houstnou. Poslední výjezd, spacáky na záda a dolů, do práce...
Já s krátkou zastávkou doma pokračuju na ranč na Mlýnici. Maruška je dneska na výletě, tak hlídám chalupu, smečku a dospávám.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama