na Blog.cz

Stojím na stříbrný louce.
To stříbro je měsíční.
Je úplněk.
Chvílema ho zakryjou nízký mraky.
Jen na chvilku.
Julie větří kolem.
Příjemně mě bolej nohy.
Piju svijanskou jedenáctku.
Byl skvělej den.
Už od rána.
Všechno mi jde.
V jednom kole.
Spousta milejch lidí.
Všichni mě maj rádi.

Možná.
Nepřátelé volaj že litujou.
To je k nevíře.
A vůbec neva, že sem zrovna šláp do hovna.
Je úplněk.

.

Tahle holka je fakt nejlepší. NEJLEPŠÍ. Stojí za to si za ní zajet, ale ne v lednu, páč to delší cesty podniká jenom zoufalec nebo sebevrah. Takže jsem ku kadeřníkovi vyrazila do Liberce. Je to mladej kluk, moc nemluví, nenutí mi voživovačky ani nic jinýho. Bohužel má víc kolegyň a s jednou se rozhodl konzultovat barvu mejch vlasů. Dozvěděla jsem se, že vypadám jako syrové kuře, že v zrzavé bych jistě působila mladší a že bez pár pramenů melíru slušná holka nevyleze na ulici. Protože jsem asertivní a dost vydržím, klidně jsem jí vysvětlila, co chci a že o její nápady nestojím. To bylo celkem v poho, stáhla se rychle, ale pomstila se mi. Když jí přišla zákaznice, tak celou tu dobu, co jsem tam seděla (a byly to poctivý tři hoďky) s ní probírala zásadní problém - co má dát na poličky do ložnice místo kytek, co vyhodila, páč si přečetla, že podle feng šuej do ložnice kytky nepatřej. Nevěřili byste, co všechno ji napadlo:-) Já si zatím listovala v časopisech, co všechny byly o vlasech. Radostně jsem našla jeden v angličtině, ale byl o tomtéž. Naučila jsem se nové slovíčko (VOLUME UP) a hledala něco ke čtení dál. Našla jsem časopis Nevěsta a chvíli jsem dumala, jestli se mám radší vdát nebo jít zvracet. Zvracení vyhrálo, takže časopis odložit a zpátky k debatě o poličkách, co se ne a ne vypnout.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Odešla jsem krásně nevoživená, s barvou jakou mám ráda, ale v noci se mi zdálo o soškách na policích. A anketní otázka na závěr: MYSLÍTE SI, ŽE SI TOHO DOMA NĚKDO VŠIMNUL?

Leden je zvláštní měsíc. Něco začíná, ale jaro to není, venku je hnusně a nějake těšení v nedohlednu. Pohled do zrcadla nás nepřipravené dorazí, takže je nejvyšší čas pro sebe a se sebou něco udělat. První pokus byla návštěva očního doktora - brejle mi pomůžou, bych nezírala do knížky z metru a možná mi budou i slušet. Objednala jsem se předem na kontrétní hodinu a vyrazila. Do Frýdlantu, mám to přes kopec. Na uvedené adrese oční kliniky byl jenom hnusnej barák s poutačem "měststký úrad zrušen" a jinak nic. Volala jsem na číslo, co jsem si vytáhla z mapy, ozvalo se oční a milá setřička mě honila chvíli po Frýdlantě, než jsme zjistily, že ona je oční v Mariánských lázních. Zase k tomu hnusnýmu baráku a prozkoumat. Ve druhém patře jsem nakonec objevila oční, označené kusem papíru na dveřich a vlezla jsem tam. Přesně na čas, oddechla jsem si. Jenom do tý doby, než jsem ty dveře otevřela - v čekárně bylo dvanáct lidí, smrad jako v opičárně a vypadalo to tam jako v padesátejch letech, když sem eště nebyla na světě. Do něčeho takového dobrovolně nevlezu, takže mise zhodnocena coby neúspěšná.

O kadeřníkovi příště, teď jdu něco dělat.