Smutek

20. května 2011 v 8:05 | Maruška |  Maruška


O smutku už něco vím, obávám se ale, že ne dost. Od taťkovy smrti je se mnou často. Každej den si telefonuju nebo píšu s mamčou a jednou ségrou (jak to zvládá druhá ségra netušim) jakou jsme měly noc a co plánujeme dělat, co se povedlo a co ne. I moje maminka, která nikdy sprostý slova nepoužívá, se často uchyluje k výstižnýmu "stojí to za hovno". Vždycky je nám pár dní dobře nebo skorodobře a pak to přijde. Ráno nejde vylýzt z postele, věci přestanou dávat smysl a pochybujete, jestli smysl kdy dávaly. Běžný úkony jako udělat si kafe a dát prádlo do pračky se stanou nepřekonatelným problémem, nedejbože když někdo zavolá a neplánovaně po vás něco chce. O práci ani nemluvim, zvládnout ji je v takovej den nadlidskej úkon. Nechcete s nikým mluvit a pomoct si nemůžete, můžete jenom počkat, až to přejde. Taky se vztekáte, protože bejt paralyzovanej smutkem je fakt strašný a nikdo o to nestojí. Pročetla jsem spousty stránek "jak na to", ale neporadí vám nikdo. Prej tři měsíce "po" je to nejhorší a nejmíň rok trvá, než bude všechno zase v pořádku. Tak zkoušíme, co nám pomůže - ségra začala chodit a já běhat (má to tu vadu, že když nejde vylýzt z postele, tak vyběhnout zvesela do lesa nejde tady:-), mamča maká na zahradě i doma a všechny se snažíme uspořádat si život tak, aby nás zase bavil. Je to divný, jak málo jsme připravený na ztráty.

P.S. Vlastně jsem chtěla mluvit o včerejšim rozhovoru se ségrou, když jsme se bavily o tom, že teď je fakt "radost" s náma pobejt, občas to nezvládáme a schytávaj to naši nejbližší. Neděláme to schválně a snažime se, ale ne vždycky se zadaří. Snad ten rok všichni přečkáme bez další újmy.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama