Únor 2012

Zvířata, veterina a dobrá rada nad zlato

22. února 2012 v 9:57 | Maruška
O našich zvířatech prostě nejde nepsat. Zvlášt teď v zimě, kdy je potřeba se starat i o ptáky, kočkám zamrzaj´misky s vodou, do garáže chodí kocour turista, co se u nás musí zastavit a nažrat, protože v týhle zimě svůj okruh bez zastávky nedá, když se Barnabášovi lámou drápy o ledovej sníh, Todoušek v očekávání jara trénuje oblíbený sport "nakrejucokolivnebozemřu" a tak dál a tak pořád dokola. A to mluvím jenom zvířatech na mojí základně. U Vojtů se kocouři donekonečna rvou, kašlou, páč se u toho uhnali a aby toho nebylo málo, Julie začala hárat. Oddělený režim se dá snést, horší jsou dobré rady "tak ji nechte vykastrovat, uleví se vám". Už jsem to říkala a viděla mockrát, blbý jenom je, že moje zkušenost (a vážně, když během tří let intenzivně a opakovaně pracujete skoro s tisícovkou psů, to už máte docela slušnej vzorek) se liší od obecně propagovanýho názoru. Takže znova, představím si, co by nastalo, kdyby jsme naší proužkovanou obludičku nechali vykastrovat? Ano, mohli bysme být všichni pohromadě. Aspoň do té doby, než by si psi začali řešit změněné hierarchické poměry. Už takhle je to trabl, největší a nejsilnější Barnabáš koule nemá, ale v mozku mu zůstaly. Takže se to v něm občas popere. Julie už by nebyla samice na špičce, ale kastrát na chvostu. To bych teda ráda (teda nerada) viděla. Je praštěná už teď, co by udělala absence hormonů (holky, představte si, jak se cejtíte, když jich máte dost a jak, když je to obráceně...pročpak menopauza je tak nepříjemná, i když normální?), na to mi fantazie nestačí. A dál: Julie Vojtu miluje a hlídá si ho, některý zvířata bere a některý nemusí, jako každej pes. Už vidím, jak dostává od plnohodnotnejch jedinců na budku, protože se pustí do akce, na kterou už nebude mít a kterou protivník nevyhodnotí jako lehkou testovačku od sexy feny, ale jako buzeraci od bezpohlavního kastráta. Jak se kreje za Vojtou a nepustí nikoho blízko, protože by si moh´čuchnost a zjistit pravý stav věcí nebo něco jinýho strašnýho. A to nemluvím o tom, co bysme dělali, kdyby nedejbože byla někdy pozdějc nemocná, normálně by měla třeba cysty na vaječníkách ale ouha, vaječníky by nebyly, takže by asi cysty měla jinde a co pak? Pak je to konečná, tohle bohužel znám ze zkušenosti vlastní.

Vážně se nad tím nezamyslíte? A jestli je toho na dumání málo, přihodím ještě něco o kočkách, teda o kocourech. Dvojka z Vojtova je kocourek, kterýho Anička našla a přinesla, je drobnej a start do života neměl asi úplně šťastnej, takže je to takový neduživý prtě. Kastrovanej není, hodně času je venku, a hádejte, co je jeho nejmilejší zábava? Rvát se s ostatníma kocourama. Bohužel vzhledem ke svýmu vzrůstu dost často (spíš většinou) prohrává. Teď je zrovna požranej dost a pajdá, takže frčel na veterinu. Dostal antibiotika, musí bejt v klidu vevnitř (chachá) a za čtrnáct dní na kontrolu. Taky si ze svejch venkovních hrátek dotáh blechy, takže musíme odblešit obě základny a všechny zvířata (sto kilo psů a dvacet kilo koček, sbohem jarní botičky!). Vyřešit problémy kastrací se zdá jako dobrej nápad. Nebude značkovat (ale bude, máme kocoury dva a konkurence je silnější než ňáký koule), nebude se rvát (přesněji, bude míň agresivní, takže bude víc prohrávat, zdá se vám to divný?) a bude se držet víc doma (to možná, takže odblešovat se bude muset megadůsledně - opět smích - ale ouha, doma je druhej kocour, takže značkování, rvačky, blechy, to všechno opět dokola). A co je nejblbější, bude ve vesnici spolehlivě nejslabší. Copak uděláme se slabým, neagresivním, bezkoulovým jedincem? Kocouři v okolí by určitě měli jasno - trochu nebo víc než trochu se po něm povozíme, nebo ho vyženeme ze vsi nebo aby byla větší sranda ho pořádně zmastíme! A teď babo raď.

Vykastrovat znamená vykastrovat oba kocoury, v zájmu jejich bezpečí je nepouštět ven a když už jsme tak blbí, že máme dva, tak strpět jejich interní nešvary a značkování. Vykastrovaní budou doma v relativním bezpečí a my jim za to nabídneme teplo, nudu a izolaci od okolního světa.

Nevykastrovat znamená pro oba plnohodnotnej život s rvačkama, kočkama, nebezpečím přejetí autem a nebezpečím zranění. Svobodu, pro kterou budou muset oželet místo za kamnama, zůstat se svejma blechama a značkováním ve stodole a ne v domě a jejich život i přes naši péči bude pravděpodobně kratší.

Myslíte se, že existuje třetí cesta? Jasně, jednoho kocoura "dát pryč" - ať si pod tím představíte cokoli. Vlastně existuje, ale do budoucna. Poradila mi ji veterinářka (a byla první, která vypadala, že se nad "jednoznačností" kastrace aspoň zamyslela) - chcete kocoura? Pořiďte si největšího ve vesnici, takovýho, co i po kastraci spolehlivě zmastí všechny kočky a zvládne i střední psy! Ano, tomu říkám elegantní řešení. A není to sarkasmus.