Červen 2012

Blackbird

25. června 2012 v 22:29 Vojta
Jestli mě někdo poslední dobou baví, pak je to kos.
Donutil mě i kreslit, tohle je asi šestý pokus :-)
V zimě seděl na plotu, tlustej opeřenec a mlčel.
Ale teď, až ho uvidíte, schválně počkejte, až si někam sedne a začne mluvit.
To je intonace!
A nevstává ve čtyři...

Pionýr

21. června 2012 v 18:44 Vojta
Jak jsem tak včera used k pivu v půjčovně šlapadel ve Starých splavech a čekal až z Doks doběhnou borci z IX.B aby naskočili na tenhle kosmicko-hladinový vynález a frčeli zpátky přes rybník předat štafetu těm, co trasu pojedou obráceně, dal jsem se do řeči s místním sportovcem toho času u piva. Přes pivo, fotbal a koloběžky jsme se dostali k tomu co dělá. Teda k tomu co dělá doopravdy úplně ne nebo jsem to zapomněl, ale co mě umrtvilo byla zpráva, že existuje Pionýrská organizace! Třeba na Ústecku má 1600 členů. Jde prý o fakt pokrokovou záležitost, šátek nosí jen ten, kdo opravdu chce a k vedení mládeže je potřeba speciální kurz. Pán mě ujišťoval, že spojitost s komunistickou stranou to nemá. No a tenhle pán na částečný úvazek dělá inspektora letních pionýrských táborů. Hustý!
Chvíli jsem lapal po dechu a pak se vrhnul k nejbližšímu šlapadlu s úmyslem opustit tenhle vesmír...

IX.B

21. června 2012 v 14:06 Vojta
Tenhle týden jsem na výletě s IX.B. Nemyslím Spitfire IX.B, myslím 19 pubišů z devítky ZŠLesní včetně našeho Adama. Jejich třídní mě před dvěma měsíci na třídních schůzkách poprosil, jestli bych nejel a neužil si s nimi 5 dní a 4 noci kdesi v Máchově kraji. Nebyl jsem první, ale Ti přede mnou nabídku rekreace odmítli. Já jsem bohorovně mávnul rukou jakože "Jasně, počítejte s tím, teda samozřejmě, pokud by to neznamenalo dívat se 5 dní na opovržlivě dlouhej obličej Adamův". Když jsem Adamovi doma sdělil, že jedu s nima, měl jsem hned možnost si ten obličej prohlédnout podrobně. Třídnímu jsem zahlásil : "Houstone, mám tady problém" s nadějí, že tím svoje ukvapené rozhodnutí můžu vzít zpátky s dobrým důvodem. Nevím, jak se to stalo, ale Adam v následujících týdnech změnil názor...

Na prdele, kurvy, píči, co lítaj vzduchem si rychle zvyknete, ujišťovat pohoršené kolemjdoucí, že jsme křesťanská škola je navíc celkem zábavné.

Jsou dospělí, skoro,
jsou děti, ještě,
jsou vnímaví, velmi,
jsou citoví, krásně,
jsou hraví, ještě štěstí,
jsou nabití, bez uzemnění,
jsou nespravedliví a nevědí o tom.

Jo a být učitel, znamená dobrovolně a bezbranně hájit pravidla proti přesile, která na ně kašle.

Není si co domýšlet

15. června 2012 v 23:29 Vojta
Hádat, co si o nás myslí zvířata je bezva disciplína. Máme na dvoře dva jasany. Když hodně fouká, občas z nich spadne suchá větev. Tak lepší parkovat jinde. Včera ráno jsem zaparkoval pod jasanem. A dneska jsem auto nepoznal. Co dovede rodina špačků mezi konzumací třešní je k nevíře. Normálně na nás serou. Z vysoka.

Test

15. června 2012 v 23:17 Vojta
Už jsem zjistil, že příměr se džbánem, co jednou přeteče je výstižný. Už se Vám zdá, že přetéká, ale ještě není plný. Někdy se to nepozná tak snadno. Napadlo mě to už několikrát, když jsem dělal důležité rozhodnutí, třeba když jsem opouštěl zaměstnání. Asi to není žádný objev, ale dneska jsem přišel na jednoduchý test jak poznat, že už je čas. Prostě si zkusíte představit, že od zítřka ve Vašem životě něco nebude. Pokud Vás nejdřív napadne to, co Vám bude chybět, nechte si to a mějte to rádi. Pokud nejdřív pomyslíte na to, co budete dělat bez toho, přeřízněte lana...

Poňokrevník

8. června 2012 v 17:18 Vojta
Konečně společná vycházka!
Plnokrevník neměl čas,
tak Aniččina stará láska,
co snad roste do země...:-)

Hlídači

7. června 2012 v 10:46 | Maruška |  Maruška
Když jsem se přestěhovala na samotu, tak mým psům kromě funkce mazlící a doprovodné přibyla ještě jedna zásadní - hlídat. Pitbulka Jezinka s uřezanejma ušima děsila tak nějak od sama od sebe (se dvěma vyjímkama - jednou v kavárně, když se mého společníka pokoušela sbalit přes pejska hezká slečna od vedlejšího stolu - to stačilo upozornit na Jezinčiny bůhvíkdeknimpřiška jizvy a zklidnila se nejen slečna, ale i její rozbouřené hormony, a podruhé, když psice spala na přijezdovce tak tvrdě, že přes ní v klidu přepochodovali romové, co sbíraj železnej odpad a pořádně se vyděsili, až když jsem jim odtajnila jméno plemene:-)) a stávající sestava hlídá dobře a hlídá ráda. Aspoň do včerejška jsem si to myslela. Když minulý týden přivezl kurýr neohlášeně zásilku, psi ho zaregistrovali, strašlivě na něj zaštěkali a přišli domů. To jsem zaváhala poprvé. A včera, když přijel s balíkem další dopravce, psi se váleli v předsíni se dveřma na zahradu dokořán a dělali, že ten chlápek za plotem i jeho náklaďák jsou úplně neviditelný.

Buď konečně pochopili, že když přijede dopravce, tak je to dobrý a občas z toho kápne i nějaká ňamička nebo pomalu rezignujou na svoji funkci nejdůležitější a já si musím pořidit alarm:-)

Knedlík

3. června 2012 v 11:09 | Maruška |  Maruška
Včera jsme vyrazili na výlet. Děti měly jiné plány (pořádně vybydlet barák aneb konečně sami doma), stejně jako moji psi (programově otravovat babičku, dostat za to spoustu dobrot a v mezičasech se nechat drbat na břiše), takže jsme byli tři. Proti našemu obvyklému cirkusu je to trochu málo, ale zvládli jsme to.
V Jiřetíně jsme nechali auto a šlapali na Jedlovou, kde je rozhledna. Taky je tam hospoda. Když jsme k ní dorazili, rozhodli jsme se, že si venku dáme pivo. No, uvnitř je to pohodlnější. Takže pivo v hospodě. Vojta pátral, jestli náhodou už není čas oběda. Nebyl, takže k pivu jenom polívku a topinky, nejsme přeci čuníci. Hodiny ale tak strašně letěj....sotva jsme dojedli a dopili, čas na oběd už byl. Dobrá dobrá, tak tedy oběd. Další příjemně strávená půlhodinka a jdeme. To jsme se ale spletli: pan majitel nám vysvětlil, že bez zákusku zahyneme po cestě na nedostatek cukru, připadně pojdeme žízní nebo nedejbože neochutnáme jejich borůvkové knedlíčky co si dělají sami! To na mě platí, když si někdo dělá něco sám a ne z polotovaru, tak jsme se nechali ukecat na jeden úplně malej a poslední borůvkovej knedlíček napůl pro oba. K němu pivo, samozřejmě, jsme na výletě, tak se nebudem zdržovat kávičkou.
Knedlíček dorazil vzápětí. Nebyl to ale knedlíček, byl to největší knedlík co jsem kdy viděla, byl tak obrovskej, že přetékal všemi směry z talíře. S půlkilem tvarohu a kostkou másla odhaduju. Bylo to jako když nám nesou narozeninovej dort - my se smáli a fotili si knedlík, ostatní dělali jú a jé a těšili se, že něco tak absurdního si dají hned jak dojí to, co maj´ právě na talíři.
Zbytek výletu si umíte představit. Ani po dalšich kilometrech mi nevyhládlo, do auta jsem vlezla pořád skvěle najedená a doma jsem si musela trošku zdřímnout, abych knedlíček strávila:-)

Nádhernej výlet!