Maruška

Paní z papírnictví

16. ledna 2015 v 18:14 | Maruška
Včera jsem byla v papírnictví. Chodím tam zhruba jednou za měsíc, mám to kousek a pohodlně se tam parkuje, jediná vada je paní prodavačka. Moc se neusmívá a je pořád trochu nasupená.
Včera ale bylo něco jinak. Paní prodavačka zrovna telefonovala, a než jsem si nabrala co jsem chtěla, vyslechla jsem nechtěně její vánoční příběh. O vánocích se od ní odstěhoval manžel a zůstala sama se psem, kamarádce na telefonu zrovna vyprávěla, jak to zvládá.
Když jsem dorazila k pokladně, už netelefonovala. Hezky se usmívala a chvíli jsme si přijemně popovídaly. Já a spokojená paní, co to zvládá:-)

Vycházka

7. července 2014 v 18:11 | Maruška
Jdeme s kamarádkou městem a povídáme si o psech. Ona dumá, jestli lotroviny jejího psa nejsou způsobené tím, že je malinkej a tudíž má i prťavej mozek. Já s taktem sobě vlastním podotknu, co když mu mozek chybí úplně? Jdeme dál a prckovi se něco nalepí na nohu. Cedulka a na ní něco napsáno. Co tam píšou, ptám se. Stojí tu NEMÁM MOZEK, suše odpoví kamarádka:-)

Oheň

11. listopadu 2013 v 10:59 | Maruška
Když jsme ráno zatápěli, tak jsme si povídali o ohni - kdy bouchaj kamna, jak který hřejou a co mají rády. Jak se chová oheň když se topí nebo když hoří. Pak jsem jela objednat ventilátory do krbu. A když jsem zastavila u kostela, viděla jsem, jak si tam děti hrajou na požár - běhaly dokola jakože jim hoří dům a za houkaly, jakože hasiči už jedou. Oheň třikrát jinak, to je znamení. Zima je tu.

Koupání

9. listopadu 2013 v 18:54 | Maruška
O slabosti Koťete pro košíčky jsem tady už psala a vím o ní. Stejně mě ale pobavila, když se mnou ráno vyrazila do koupelny. Já si vlezla do vany, napustila si vodu a lebedím si. Kotě se válí na poličce a dělá mi společnost, myslím si já. Ale omyl, Kotě čeká, až vypadnu, ona hupne do vany (vodu ignoruje) a když to jde, sedne si na dno. Dřepí ve zmenšujíci se louži a fascinovaně pozoruje jak voda mizí v sifonu a dělá vír. Je to dobré ráno, obsadila největší košík v chalupě. S bijákem k tomu.

Sexismus

8. listopadu 2013 v 15:26 | Maruška
Tento týden dvakrát - zpráva o soutěži krásy na Karlově univerzitě a o studentkách prestižních univerzit v Anglii, co nafotily nahaté (ty studentky) kalendáře na podporu léčby rakoviny. Následovala vášnivá debata, jestli se to pro studentky hodí. Pohoršuje vás snad, že jsou na světě ženy krásné a chytré zároveň a dokonce se cití být krásnými a chytrými ŽENAMI a klidně se o svůj půvab podělí s ostatními? Mě je na světě líp, když si to uvědomím.

A když konečně pošlu našemu synkovi ten slíbený odkaz na nahaté veslařské družstvo v Anglii, možná se v něm probudí touha jít studovat do zahraničí:-)

Kotě

2. listopadu 2013 v 7:16 | Maruška
Naše Kotě zbožňuje krabičky, košíčky, mísy, škopky - prostě všechno, kam se může nasoukat. Kočka má ležet na trámu a ne v nakupním košíku, říkám si a snažím se tuhle zálibu nepodporovat. Včera jsem Kotě našla v prádelním koši na špinavém prádle. Vyklopila jsem jí a začala mít výčitky svědomí. Když jsem se na ní ale koukla, jak se okamžitě vydala na cestu za dalším poležením, došlo mi, že Kotě je v klidu. Další skvělej pelíšek už čeká někde blízko.

Stěhování

1. listopadu 2013 v 8:43 | Maruška
Dneska se stěhuje moje mamka. Svůj velký byt prodala. Koupila si hezčí a menší, kousek od zahrádky, aby to měla pěkně pokupě. Nábytek věnovala lidem, kteří o všechno přišli po povodni a vybrala si nový, studentský, protože vlastní pokoj nikdy neměla a potřebuje si někam dát laptop. Je to prostě naše studentka, mladá sedmdesát čtyři let:-)

Halloween

31. října 2013 v 10:13 | Maruška
Zatopila jsem v krbu. Koček, strašidel a příšer mám plnej barák. Coby kostlivec spolehlivě poslouží ta mrtvá krysa, co jsem našla v potrubí na chodbě. Hodím na sebe něco černo-oranžového a jsem připravená!

Septik

30. října 2013 v 15:32 | Maruška
Dneska proběhla akce septik. Přijelo krásné červené auto s motivem kytiček a motýlků. Řidič a závozník taky voněli květinama. Všechno měli skvěle připravené, byla radost se na ně dívat. Nikdy nečištěný septik je nevyděsil, vytáhli hadice, sehraně je pospojovali a během pár desítek minut měli hotovo. Obdivovali zahradu a klid v okolí. A když jsem platila, slušně se zeptali, proč nevezmu čerpadlo a bordel ze septiku nevypustím na louku.

Autobus

29. října 2013 v 12:56 | Maruška
Občas jezdím z naší Vsi autobusem a když už nemám nic lepšího na práci, tak koukám po lidech, který nabral po cestě výběžkem. Nejvíc mě baví, jaký maj cestující vlasy a účesy. No, nebudem si nic nalhávat, obvykle je to děs a běs. Ovšem dneska - ZÁZRAK! Žádnej melír. Žádná trvča. Žádná černoblonďatá krasavice. Žádný vyholený krky u holek a umaštěný culíky u kluků. Jenom jedno, uplně malinký, červený voživeníčko:-)

Bunda

28. října 2013 v 19:25 | Maruška
Včera jsme vyrazili na procházku. Bylo nádherně a já se trochu moc nabalila. Pod lesem mi Vojta povídá, jestli si nechci bundu nechat v lese a vzít si ji, až se vrátíme. Dobrej nápad, do našeho lesa zabloudí leda místní z okolí.
Na zpáteční cestě jsme bundu ze stromu zapoměli vyzvednout, no co, zajedem na oběd a já si pro ní pak skočím. Když jsme se vraceli z hospody, na silnici jsme potkali paní s košíčkem, asi houbařka ze vsi. Já sem jí koukala z auta do košíčku a Vojta si hleděl volantu. Po chvíli povídá, Maruško, neměla ta paní tvoji bundu? To je blbost, moje bunda je přeci v lese na stromě a čeká, až si ji vyzvednu. Nečekala. Paní si ji vzala místo houbového úlovku. Asi jako cenu útěchy.

Poslední Bond

14. listopadu 2012 v 14:26 | Maruška
Celej film je jako oživlej´ obraz. Kdo vidí takhle svět, před tím smekám (no, spíš padám na hubu). Je to pastva pro oči i pro duši. Spousta kontrastů. Mládí a zkušenost. Velkoměsto a samota. Tradice a výstřelky. Krása a ohavnost. Pompa a strohost. Nechci a musím. Miluju a nenávidím. Zatímco se oči pasou, hlava šrotuje a do příběhu vám hází vaše vlastní můry, obavy a naděje. Je to provokativní a zneklidňující. A velmi, velmi modré.


Jestli vám tenhle film připadá jako "zasedalšístřílečka", tak jste vedle.
Tohle je UMĚNÍ.

Mája

22. září 2012 v 13:42 | Maruška

Tak tohle je Mája. Naše kočka divokočka. Už jako maličká nám dávala najevo, že se tady vyskytla omylem, a že se jí na světě vůbec nelíbí. Neměla ráda nic, ani kočky ani jiný zvířata, snad jenom pelíšek nad krbem, kde se hodiny pekla a kterej si chránila proti všem. Ta divnost nebyla jenom tak, ani ne šestiletá byla už slepá a její mozek nezvládal uřídit zbytek kočky. Prostě to měla takhle rozdaný. Slíbila jsem jí i nám, že ji nenechám trápit a poznám, když bude čas se na tenhle svět vykašlat.
Pečovala jsem o ní poslední tři týdny intenzivně a bylo to v rámci možností dobrý. Ale dneska ráno jsem přišla za kočkou, ležela na zádech a bylo jasný, že teď.

Jestli existuje nějakej život po životě, tak jí přeju, aby už brzo našla mýho taťku a nechala se od něj podrbat. Byl jedinej, kdo to zvládnul, i když v rukavicích. Snad jí tam někde bude líp.

P.S. Dík Vojtovi, když jsem se vrátila z veteriny, tahle nakreslená už na mě čekala.

Čůrací

30. srpna 2012 v 8:46 | Maruška
Ráno jsem v lese pozorovala svoje psy. Co dělaj, když najdou místo hodné očuchání a označkování. Oba ho svorně přečtou, každej z jednoho konce, čumák vedle čumáku. Potom Barnabáš (ten větší) zvedne nohu a označkuje ho. V stejném okamžiku Todor (ten dominantnější) ustoupí a hlavu schová někam za stehno, to vzdálenější od voňavého místa. Pak teprve jde a udělá co musí.
Tenhle složitej taneček dělaj vždycky když se sejdou nad jedním flekem. Za trochu logistiky to ovšem stojí, protože nikdo (ani namachrovanej Bulhar) nechce mít na...no na hlavě:-)

Cholesterol

29. srpna 2012 v 12:32 | Maruška
Dneska jsem si udělala k snídani omeletu. Než jsem vypila na zahradě kafe, Barnabáš usoudil, že by si taky dal:-)




A proč by se krmil v kuchyni, když je venku tak krásně!

Až mě opustí....

8. srpna 2012 v 9:49 | Maruška
......některá z mých blízkých bytostí, moc si přeju ať mám hodně síly. Síly vykopat pro ni hrob a rozloučit se. Síly povědět to těm, co ji měli rádi nebo mají rádi mě. Síly uzavřít jeden kus života než začnu další.

Žbluňk

1. srpna 2012 v 10:38 | Maruška
Vyrazili jsme s juniorama na malou vyjížďku po vodě. Boxeřice neměla hlídací babičku, takže jela s náma. Já, znalec psů:-) jsem si myslela, že všechno bude naprosto v pohodě, leč spletla jsem se. Julie se odmítala nalodit a já obvykle úspěšný lákač zvířat kamkoli jsem se pevně držela lodi, takže nalodění neproběhlo a za pobaveného přihlížení lidí na břehu jsme vypluli - dvě lodě a boxeřice. My pohánění pádly (vesla jsou blbě, Maruško!) a Julie náhonem na všechny čtyři. Místy plavala a kde stačila přecházela do běhu. Když to vypadalo, že se utopí, lákali jsme ji do lodi. Jakmile nastoupila a všechno (úplně všechno kromě ní!) se rozběhlo, okamžitě vyskakovala z lodi a šla to lovit nebo zachraňovat nebo obojí. Občas visela někomu na pádle. Občas zachraňovala kolemjedoucí lodě (a že jich v Českém ráji o prazdninách je!). Anička nás průběžně upozorňovala, že pes se topí. My zkoušeli psa dostat do lodi a párkrát se to i povedlo. Když se Vojta pekelně soustředil na psici, tak jenom tiše pískala a seděla. Jakmile zvednul oči, vystoupila a tak to šlo pořád dokola. Okolo nás projelo pár lodí se psí posádkou - pejsci obvykle leželi na břiše paničky a spali, zatímco ta se opalovala a páníček mužně vedl loď po vodě. My byli oba mokří, podrápaní a rozhodnutí nechat psa na pospas peřejím:-( Příště pojede zase. Musíme si zvykat. Všichni.

Eufemizmy

30. července 2012 v 20:47 | Maruška
Minulý týden jsem četla článek o tom, jaké výrazy se používají místo slova krást. Kdo a proč začal místo zloděj kovů používat výraz sběrač kovů, na to už asi nepřijdeme, ale článek byl vtipnej a příklady v něm jakbysmet.
Dneska přijela na navštěvu mamča a vyprávěla mi příhodu se studánkou. Studánku s pitnou vodou mají ve spolku zahrádkářů. Vody ve studánce je málo, tak si ji berou jenom na pití a na zalévání používají vodu z rybníčku. Ta ale není zadarmo, protože ji čerpá čerpadlo a o placení spotřeby proudu se dělí podle dohodnutého klíče. Mamča si šla pro vodu na kafe a kouká, u studánky je místo pramínku hadice a čerpadlo a cedulka, jestli chcete vodu, zapískejte a já si čerpadlo odpojím. Zapískala, soused přišel, čerpadlo připojené na společný proud vypnul a tím by to skončilo, kdyby si nezačal mamce stěžovat, jakej je chudák, že si musí napouštět bazén a že tím štve dost lidí, ale že je přeci důchodce a má právo si takhle přilepšit. Moje sedmdesát čtyři roky mladá maminka s ním chvilku diskutovala o stáří a o slově přilepšit si a pak to vzdala. A já mám další slovo do sbírky eufemismů.

Omluva duchům

24. července 2012 v 8:49 | Maruška
Milé nadpřirozené síly!

Z celého srdce se vám omlouvám za nedělní pošklebování. Včera jste mi to daly sbaštit víc než dost. Byla bych vám moc vděčná, kdybyste dneska ztrpčovaly život někomu jinému. A dovolily mi stáhnout ty fotky.

S úctou, Maruška

Oči

4. července 2012 v 16:24 | Maruška
Pár dní po sobě ted´ navštěvuju různý doktory, kteří zkoumaj´ jestli všechny součástky v mým těle jsou pořád na svým místě, jestli neutrpěly větší škodu než pár modřin a jestli v hlavě mám jenom o jedno kolečko víc. Nevyhnutelně trávím nějaký čas v čekárnách a kdo mě zná ví, že je to u mě výkon hodný uznání.
Dneska jsem dorazila snad naposledy, ale v čekárně bylo něco jinak. Všichni bez ohledu na věk byli nabroušený a brblali, a každýho kdo přišel to semlelo na nerudnej uzlíček nervů. Přitom se nic extra nedělo.
Já jsem si četla veselou knížku (no veselou, zrovna byly scény zfanatizovanýho davu, ale moc hezky to ladilo, jako bych byla vevnitř v ději) a proti mě seděla babka, která jediná nenadávala, smála se, že má každou pomožku jinou a svý dceři líčila záchodový historky, co se jí stávaj když je hajzlík moc nízkej nebo vysokej - popravdě působila trochu pomatenym dojmem a stejně jsem ji poslouchala jenom já, ostatní měli plný pusy stížností, ze kterejch se babkou nenechali vyrušovat.
Když odcházela, tak jsme se na sebe koukly - měla hnědý chytrý a zatraceně živý oči, který koukaly na svět pohledem, kterym na sebe koukaj lehce nepříčetný čerství milenci nebo kterej věnujeme něčemu hrozně krásnýmu a zázračnýmu - a ta babka takhle viděla Svět a Život. Dobrý, moc dobrý.

Hlídači

7. června 2012 v 10:46 | Maruška
Když jsem se přestěhovala na samotu, tak mým psům kromě funkce mazlící a doprovodné přibyla ještě jedna zásadní - hlídat. Pitbulka Jezinka s uřezanejma ušima děsila tak nějak od sama od sebe (se dvěma vyjímkama - jednou v kavárně, když se mého společníka pokoušela sbalit přes pejska hezká slečna od vedlejšího stolu - to stačilo upozornit na Jezinčiny bůhvíkdeknimpřiška jizvy a zklidnila se nejen slečna, ale i její rozbouřené hormony, a podruhé, když psice spala na přijezdovce tak tvrdě, že přes ní v klidu přepochodovali romové, co sbíraj železnej odpad a pořádně se vyděsili, až když jsem jim odtajnila jméno plemene:-)) a stávající sestava hlídá dobře a hlídá ráda. Aspoň do včerejška jsem si to myslela. Když minulý týden přivezl kurýr neohlášeně zásilku, psi ho zaregistrovali, strašlivě na něj zaštěkali a přišli domů. To jsem zaváhala poprvé. A včera, když přijel s balíkem další dopravce, psi se váleli v předsíni se dveřma na zahradu dokořán a dělali, že ten chlápek za plotem i jeho náklaďák jsou úplně neviditelný.

Buď konečně pochopili, že když přijede dopravce, tak je to dobrý a občas z toho kápne i nějaká ňamička nebo pomalu rezignujou na svoji funkci nejdůležitější a já si musím pořidit alarm:-)

Knedlík

3. června 2012 v 11:09 | Maruška
Včera jsme vyrazili na výlet. Děti měly jiné plány (pořádně vybydlet barák aneb konečně sami doma), stejně jako moji psi (programově otravovat babičku, dostat za to spoustu dobrot a v mezičasech se nechat drbat na břiše), takže jsme byli tři. Proti našemu obvyklému cirkusu je to trochu málo, ale zvládli jsme to.
V Jiřetíně jsme nechali auto a šlapali na Jedlovou, kde je rozhledna. Taky je tam hospoda. Když jsme k ní dorazili, rozhodli jsme se, že si venku dáme pivo. No, uvnitř je to pohodlnější. Takže pivo v hospodě. Vojta pátral, jestli náhodou už není čas oběda. Nebyl, takže k pivu jenom polívku a topinky, nejsme přeci čuníci. Hodiny ale tak strašně letěj....sotva jsme dojedli a dopili, čas na oběd už byl. Dobrá dobrá, tak tedy oběd. Další příjemně strávená půlhodinka a jdeme. To jsme se ale spletli: pan majitel nám vysvětlil, že bez zákusku zahyneme po cestě na nedostatek cukru, připadně pojdeme žízní nebo nedejbože neochutnáme jejich borůvkové knedlíčky co si dělají sami! To na mě platí, když si někdo dělá něco sám a ne z polotovaru, tak jsme se nechali ukecat na jeden úplně malej a poslední borůvkovej knedlíček napůl pro oba. K němu pivo, samozřejmě, jsme na výletě, tak se nebudem zdržovat kávičkou.
Knedlíček dorazil vzápětí. Nebyl to ale knedlíček, byl to největší knedlík co jsem kdy viděla, byl tak obrovskej, že přetékal všemi směry z talíře. S půlkilem tvarohu a kostkou másla odhaduju. Bylo to jako když nám nesou narozeninovej dort - my se smáli a fotili si knedlík, ostatní dělali jú a jé a těšili se, že něco tak absurdního si dají hned jak dojí to, co maj´ právě na talíři.
Zbytek výletu si umíte představit. Ani po dalšich kilometrech mi nevyhládlo, do auta jsem vlezla pořád skvěle najedená a doma jsem si musela trošku zdřímnout, abych knedlíček strávila:-)

Nádhernej výlet!

Lavička

30. května 2012 v 13:59 | Maruška
Máme pod lesem lavičku. Jednoho dne se tam objevila a kdo jde okolo, tak si na ní posedí. Není moc pohodlná, dost se viklá, taky se nesmíte vrtět, jinak máte v zadku třísku - ale jinak je to moc milá lavička na krásnym místě. Když jsme se dneska se psama blížili k lesu, lavičku nevidno. V duchu jsem začala sakrovat "anitulavičkunenechajnapokoji", ale když jsme vylezli za chvíli z louky, tak mi spad´ kámen ze srdce. Lavička stojí tam co vždycky, jenom přes vysokou trávu z louky není vidět:-)

Exoti z Afriky

25. května 2012 v 9:33 | Maruška
Byli tady už vloni. Slyšeli jsme je řvát ze zahrady. Letos jsme si příležitost zjistit co jsou zač nenechali ujít. Zadat do googlu PTÁK je pěkně pitomej nápad, Maruško. Ano ano, zadat do Googlu VELKEJ PTÁK (i když tomu předchází oslnivá logická konstrukce je nejhlasitější = největší) je blbost do nebe volající. VELKEJ PTÁK ZAHRADA KVĚTEN už je lepší, máte vystaráno na celý odpoledne a po poslechu ptačích hlasů všech velkejch květnovejch už si nejste jistí ničím. Pokud jako já máte Vojtu s postřehem, který vám jednou ráno hlásí: "viděl jsem ho, je žlutej!", tak máte vyhráno a víte, že na zahradě máte proklatě vzácnou Žluvu Hajní. Váš život už nikdy nebude jako předtím. Partner večer mizí do zahrady, občas ho zahlédnete s dalekohledem na stromě. Doma vedete rozhovory o ptačím zpěvu, orientaci v prostoru a skončíte filozofickým rozborem o podobnostech a rozdílech člověka a Žluvy. V noci se budíte a vzájemně se ujišťujete, že Žluvy už spinkaj. A ráno si otevřete okno a místo Vypsaný fixy si pouštíte Žluvy. Za chvíli mi dorazí navštěva. Myslej si naivně, že přijdou na kafe a na pokec, ale vyženu je do zahrady na Žluvy. Protože Žluvy jsou fajn.

Ve čtvrtek na vsi

24. května 2012 v 19:49 | Maruška
Dneska jsem chtěla psát o našich nových exotických přátelích, ale u věšení prádla zastihla nepříjemná realita - někde v sousedství nepřetržitě kňučel a štěkal pes, asi štěně. Občas na něj někdo zařval, samozřejmě bez úspěchu. Jeden ze sousedů má často novýho psa, v jeho "péči" vydrží sotva dva roky, a druhej psa měl, samozřejmě pitbulíka na zahradě bez plotu a jen co odrostl, tak ho "dali pryč". Pak si pořídili ovce, ty dopadly stejně, teď maj slípky a možná i novýho pejska pro děti? Ať je ten nářek od jednoho nebo druhýho souseda, faktem je, že rádoby "pevnou rukou" spravujou oba nejen svoje zvířata, ale i rodiny a určitě jim to tak přijde v pořádku. Dokud se lidi nezačnou chovat slušně k sobě, k ostatním lidem, ke krajině a k přírodě, tak můžem mít tisíce zákonů na ochranu toho či onoho a bude nám to na prd. Dokud nebudem vědět, co se dělá a co se nedělá, můžem nadávat a je nám to na prd. NA PRD.

Naši exotičtí přátelé v tom jasno naštěstí mají, takže veskrze optimistickej článek bude už zejtra:-)

Blondýna

23. května 2012 v 13:18 | Maruška
Stojí dvě blondýny u Brouka, koukají pod kapotu a první povídá: "to je divný, asi mi někdo ukrad´motor!" "Neboj", uklidňuje ji druhá, "já mám jeden navíc v kufru!"
Jestli jste tenhle vtip nepochopili, tak jste na tom jako já do včerejška. Potřebovala jsem zajet k bankomatu (tímto apeluji na českou poštu aby se konečně vzpamatovala a za její služby se dalo platit předem nebo kartou, prostě jinak než v hotovosti nebo olizovacíma ceninama!) a protože auto je v servisu, Vojta mi půjčil hračku nejmilejší, svého Brouka. Bankomat je daleko a benzínu už jenom trocha, takže musím zajet k pumpě. Absolvovala jsem školení kde je nádrž (hledám ji vzadu a Vojta se svíjí smíchy u blatníku), jak se otevírá, jak se správně čepuje benzín a když už jsem se dokonale ztrapnila, Vojta mě překvapil otázkou: "A víš Maruško, kde je tady motor?" No jasně, sekla jsem se. Následoval vtip a školení o uložení motoru, uspořádání válců a mohla jsem vyrazit. Až po cestě jsem si uvědomila, že nevím, co se do nádrže vlastně leje. Natural (není jenom pro auta s katalyzátorem?) nebo nevimjaksejmenuje benzín s olejem (sakra, ten se ale dává do dvoutaktu!). Nic se neděje, pojedu úsporně a domů určitě dojedu, lepší úplně prázdná nádrž, než plná špatnýho benzínu. Autíčko mě ale vypeklo, zapíchlo to o jednu vesnici dřív a babo raď. Vyrazila jsem k pumpě a modlila se, aby měli kanystr a věděli, co mám do nádrže nalejt. Bylo vedro. Bylo strašlivý vedro. Měla jsem podpadky. Paní u pumpy si moc jistá nebyla, prodala mi poslední kanastr a poradila, ať vezmu Natural a prdnu tam olovo z lahvičky. Kolik olova, to byl další problém. No, něco jsem namíchala, vyrazila zpátky k autu (že by mě někdo svez, ani nápad, protože v jedenáct dopoledne ve vsi chcíp´ nudou nejen pes) a nalila to do nádrže. Otočila klíčkem a ticho. Seděla jsem uvnitř a dělala, že piknikuju, protože kopat do auta mi přišlo nedůstojné. No nic, eště dva pokusy a půjdu hledat do hospody někoho, kdo mě odtáhne. Brouk nastartoval přesně na třetí pokus a my slavně odfrčeli zpátky na základnu. Už se těším na příště!

Narozky

22. května 2012 v 8:27 | Maruška
Včera jsem měla narozeniny a protože endorfinu není nikdy dost, rozhodla jsem si ho porci darovat a vyběhla do lesa. K lesu vede sousedem vysekaná cestička (spíš cesta, na holku a dva psy akorát) a když dojdu k lesu, je čas se do toho obout. Já běžím a dva oslové co jsou se mnou se střídavě koupou v koupátkách u cesty (u toho běžím na místě jako idiot) a očurávaj každou travičku (u toho běžím dál a za mnou vlaje čurajíci ubožák). Ten vykoupanej se pak válí na cestě (dělám že nic a běžím dál) a pak se oklepavá (dělám, že nemám psa a prchám, spršku bahna slíznu stejně).

Takže k narozeninám jsem si kromě dobrý nálady darovala taky nádherný zjištění - běžela bych jako vítr, ale brzděj mě psi!

Péefko

30. prosince 2011 v 13:04 | Maruška
Šťastný Nový Rok, kamarádi!

Hory

28. prosince 2011 v 19:20 | Maruška

Byli jsme na horách.

Optimista ve mě by to popsal asi takhle:

Vyrazili jsme. V plné sestavě, vyzbrojeni pokořit alpské svahy a pokochat se přírodou. Cesta po dálnici rychlá, na pumpě u Rozvadova setkání s milými lidmi. Krásný, snadno najitelný penzion. První den svěží vítr a večer sněžení, místo plácání na sjezdovce jsme vyrazili za innsbruckou architekturou a vánoční atmosférou. Druhý den romantická jízda v hlubokém sněhu s dlouhými zastávkami, prostě pohoda. Odpoledne jízda skútrem a návštěva městečka. Poznáváme místní zdravotní systém. Pobyt v penzionu prodloužen i na celý třetí den. Anička relaxuje, zbytek výpravy nadšen, terén i počasí nádherný. Kluci zkusili free ride. Kávička před odjezdem a jedeme domů. V postelích chvíli po půlnoci.

A co na to pesimista?

Vyrazili jsme o dvě hodiný dýl. Anička se do poslední chvíle rozhodovala, jestli jsou jí boty na prkno skutečně malé. Byly. Adam hlásí, že má krátké prkno, požadavek zaplašen jako neoprávněný. U Rozvadova zjištěno rozbité přední světlo. Maruška se s autem děsně plouží. Penzion hledáme přes hodinu. Ráno vichřice, nic nejezdí. Dětskej teppich nebrat! Druhej den hlubokej sníh. Maruška soustavně nadává. Odpoledne záchranná akce, Anička fraktura zápěstí. Třetí den se sádrou v hotelu. Odjezd zpožděn, kluci zahučeli do rokle. Na zpáteční cestě místy vánice, v Čechách mizerně posoleno. Ve vystydlejch postelích až po půlnoci.

Co je to?

5. prosince 2011 v 13:15 | Maruška
Složení super pochoutky, která se beztrestně a běžně prodává (opsáno doslova):

pšeničná mouka
voda
ztužený rostlinný tuk
sojový lecitin
invertní cukr
kyseliva citrónová
směs ovocných dření
glukózový sirup
kakao
pektin
kyselina sorbová
vaječná melanž sušená
kukuřičný škrob
sodium bicarbonate
bikarbonát amonný
med
ethylvanilin
kyselina chlorovodíková
želatina
kyselina karmínová
alfa karoten

Koho touhle ňamičkou otrávíte?

A) Kočky - jedná se o "čokoládovou" pochoutku
B) Ptáky v krmítku - je to sojová koule
C) Všechny, co věří na Mikuláše a tuhle vánoční figurku sbaští

Myši

24. září 2011 v 9:17 | Maruška
Dneska byla rušná noc. Po baráku pobíhali čtyřnožci a zvraceli. Ráno jsem se obrnila a šla to zkouknout. Po chodbě a kuchyni roztroušený myši v různým stádiu natrávení přizdobený granulema v různým.......jojo, stejnej hnus. Když jsem to šla pouklízet, zjistila jsem ale, granulová přiloha je dvojí - malý kulatý, co žerou kočky a trojúhelníkový, co žerou psi. Jede v tom i Todor! Minulej tejden zakousnul myš, co si ji přineslo Kotě, aby si ji užilo v teple, jako nic. Takže jestli nemáte rádi kočky, na lovení myší se skvěle hodí i pouliční vořech, kterej se před příchodem k vám živil tím, co ulovil nebo vyhrabal z koše:-)

To ovšem nemění nic na tom, že na podzim, když se myši stahujou do tepla, máte často žaludek jako na vodě.

Smysly - sluch

23. září 2011 v 17:32 | Maruška
Sedím za stolem se ségrou a vedeme řeči. Mě je asi tak sedum, ségře devatenáct. Bavíme se o hudbě a o tom, jak dlouho trvaj naše oblíbený skladby. Přezpívám jí svoji nejoblíbenější "Hej vy kmotře", ona mi to stopne a zase si jdeme každá po svým.

O pár let později, to je mi asi dvanáct, nosím rovnátka a brejle, na sobě mám super sukni a tričko po nevimkterý ségře a sedím v pokojíčku svýho staršího kámoše. Naše mámy se kamaráděj a my děti to máme tak nějak přidělený, pouští mi Olympic a Pink Floyd a já čumim jako puk, ležíme na koberci a není nic než ta muzika.

Jednou ráno, zrovna spím u ségry, vstává do práce, pouští si nějaký trapný radio a hlásej tam, že umřel Freddie Mercury. Zrovna bydlím s jeho skalním fanouškem, a ten stoprocentně takový radio neposlouchá, takže to bude na mě. Bylo to smutný, ale na MTV pak celej víkend hráli Queeny, to jsme si moc užili.

V další domácnosti jsme měli takovej přehravač, co se do něj celý odpoledne cpaly cédéčka, abysme si pořád nepouštěli to samý. Vždycky, když jsem ho zapnula já, tak neomylně začal přehrávat tu nejdementnější skladbu od Nico, a já ji nesměla vypnout, prej ať nejsem měkká a zvyknu si. Nezvykla jsem si a odstěhovala se.

Měla jsem super byt v suterénu v ulici, ve který bydlel Božskej Kája a když jsem tam spala první noc a pustila si radio, hráli zrovna María......Od tý doby jsem na něho jako na souseda nedala dopustit, ale jeho písničky jsem na milost nevzala.

Sedíme s Vojtou u mě v chalupě, já na posteli a Vojta na zemi a pouštíme si. Teda Vojta mi pouští nahrávky kapely, ve který zrovna hraje a zpívá. Směju se textům, který nejsou zrovna můj šálek kafe, ale nikdo se na mě nezlobí. Směju se a je mi jasný, že nevydržím a stejně si to někdy pustím, až budu sama.

A jestli mi někdo řekne, že jsem nostalgická romantička, tak mu dám pěstí:-)

Ricky, Spiky, Hugo a ti druzí

23. srpna 2011 v 17:44 | Maruška
Venku je vedro na padnutí, já mám chalupu dokořán a pracuju. Psi se chladěj někde na zahradě. Najednou volá sousedka (teda jedna ze sousedek, za plotem se v průběhu času vytvořila zvláštní osada, ve který se někdo rekreuje, někdo tam bydlí a o vzrůšo tam není nouze:-).

"Maruško, prosím tě, nepouštěj ven psy, utek nám k tobě malej pejsek!". To je príma, jestli ten malej pejsek je ten šílenej neovladatelnej jorkšír, tak bude sranda. Zasměju se pozdějc, nejdřív uklidím Barnabáška, malej vztekloun na zahradě by se mu nemusel líbit. Todouškovi se nebude líbit zcela určitě, ale ten je oproti Barnabáškovi třetinovej, tak to halt počká. Beru z ledničky sejra, přivolávám Barnabáše, zavírám barák a jdu to obhlídnout.

U brány stojej plačící děti. Uklidňuju je a jdu hledat jorkšíra. Na plotě sedí neskutečně tlustá plačící sousedka, kterou neznám, z její strany plotu ji jistí žebřík a všichni zahrádkáři. Pod plotem u mě na zahradě stojí Todoušek a fixíruje tu obrovskou zadnici, která se na něj valí z plotu. Vedle něj stojí jorkšír a je hypnotizovanej taky. Todoušek je zježenej, ale jen tak cvičně, obrovskej zadek vetřelce je stokrát zajímavější než ňákej prcek.

Umím se ovládat, takže klidně dojdu k plotu (dokonce se už nechechtám), uchlácholím sousedku na plotě, že jí psa chytnu a podám, přivolávám jorkšíra (je fakt prťavej a miloučkej a vůbec neví která bije), pochválím ho, jakej je pašák a přes plot ho podávám sousedce, která vzlyká, jako by se zhroutil svět.

Když si ho přebírá a začne řešit, jak se ke mě dostal, odpovídám jí na odlehčení atmosféry: "To bude tím, že Ricky je šikovnej pes!!"

TO NENÍ RICKY (křičí děti), TO JE SPIKY!!!! Takže máme v sousedství jorkšíry dva. A venku je krásně a pařák a já můžu zase pracovat. Ale když zavřu oči, vidím obří zadek na plotě:-)

Být větší prase než samotné prase

14. července 2011 v 19:58 | Maruška
Název článku jsem vykradla z jedný písničky, snad mi autoři prominou. Takhle to vypadá v praxi:-) Ještě že ten puch je nezprostředkovatelnej!


Světlušky

7. července 2011 v 9:06 | Maruška
Vyrazit ven po devátý večer je príma. Halekání sousedů je snesitelné, děti v sousedství už přestaly pištět a teplota vzduchu je přátelská. Co je ale hlavní, za tmy je spousta věcí jinak. Moji psi za tmy srnu nevidí, leda kdyby do ní narazili (a málem narazili), po cestě za tmy klopýtaj stejně jako já a divné zvuky v lese na rozdíl ode mě neřešej (nebyli to divočáci?). Ale abych se dostala ke světluškám - zatímco já se rozplývám, tak oni na ně kašlou, i když jim seděj na hlavě. Jejich romantický světlo je bohužel naprd (světlušek, přirozeně). Prej to ví každej a nemusel ani večer vytáhnout paty paty z baráku, stačilo vidět Karafiátovy broučky:-)

Takže milé děti, příště beru do kapsy čelovku.

Ať žije léto!

Italové

15. června 2011 v 20:46 | Maruška
Dneska jsem parkovala u Kauflandu v Liberci. Vedle mě zastavilo Volvo XC60 (typ auta je náhodou přesnej, když jsem se ohýbala smíchy nad jejich dialogem, měla jsem dost času si ho prohlídnout:-), z auta vyskočili dva borci ve středních letech, jeden tenkej a jeden tlustej, oba v džínách, pestrejch košilkách a placatejch špičatejch botičkách....

"Jakej máš badžet?"
"Nevim kamaráde, to neřešim!"

A zatímco pádili do obchoďáku (pro co, to fakt nevím), tak tomu tlustýmu se rozvázala na špičáku tkanička a aby řeč nestála, zařval na celý parkoviště: "ZASRANÝ ITALOVÉ!"

Vítejte v Evropě, kamarádi.

Koncert

9. června 2011 v 8:55 | Maruška
O ideálním muži mám konkrétní představu: ten můj má dredy, hraje na kytaru, kouří trávu a má mě rád. Realita se od snů trochu liší, zato k bodu "hraje na kytaru" přibyl velikej bonus - zpěv. Nejdřív jsem byla skeptická a když jsem se dozvěděla, že všichni, co se učej zpívat budou mít společnej koncert, tak jsem i malinko propadla panice:-) Nakonec mi ale zvědavost nedala a šla jsem. A bylo to DOBRÝ! Čuměla jsem, jak silnej zážitek živej zpěv je. Stačí vylýzt na jeviště, vzít si mikrofon a zazpívat a nebo bejt v publiku a poslouchat. Fakt dobrý. DOBRÝ.

P.S. Jednu vadu to ale mělo - hadry a účesy účinkujících a diváků. Ačkoli jsem se snažila, napočítala jsem jenom tři kluky a dvě holky obstojně oblečený a učesaný. Módní peklo by si smlslo. A právem.

Smutek

20. května 2011 v 8:05 | Maruška


O smutku už něco vím, obávám se ale, že ne dost. Od taťkovy smrti je se mnou často. Každej den si telefonuju nebo píšu s mamčou a jednou ségrou (jak to zvládá druhá ségra netušim) jakou jsme měly noc a co plánujeme dělat, co se povedlo a co ne. I moje maminka, která nikdy sprostý slova nepoužívá, se často uchyluje k výstižnýmu "stojí to za hovno". Vždycky je nám pár dní dobře nebo skorodobře a pak to přijde. Ráno nejde vylýzt z postele, věci přestanou dávat smysl a pochybujete, jestli smysl kdy dávaly. Běžný úkony jako udělat si kafe a dát prádlo do pračky se stanou nepřekonatelným problémem, nedejbože když někdo zavolá a neplánovaně po vás něco chce. O práci ani nemluvim, zvládnout ji je v takovej den nadlidskej úkon. Nechcete s nikým mluvit a pomoct si nemůžete, můžete jenom počkat, až to přejde. Taky se vztekáte, protože bejt paralyzovanej smutkem je fakt strašný a nikdo o to nestojí. Pročetla jsem spousty stránek "jak na to", ale neporadí vám nikdo. Prej tři měsíce "po" je to nejhorší a nejmíň rok trvá, než bude všechno zase v pořádku. Tak zkoušíme, co nám pomůže - ségra začala chodit a já běhat (má to tu vadu, že když nejde vylýzt z postele, tak vyběhnout zvesela do lesa nejde tady:-), mamča maká na zahradě i doma a všechny se snažíme uspořádat si život tak, aby nás zase bavil. Je to divný, jak málo jsme připravený na ztráty.

P.S. Vlastně jsem chtěla mluvit o včerejšim rozhovoru se ségrou, když jsme se bavily o tom, že teď je fakt "radost" s náma pobejt, občas to nezvládáme a schytávaj to naši nejbližší. Neděláme to schválně a snažime se, ale ne vždycky se zadaří. Snad ten rok všichni přečkáme bez další újmy.

Příroda

16. května 2011 v 19:36 | Maruška
Našli na zahradě ptáče. Učilo se lítat a nešlo mu to. Sourozenci a rodiče lítali kolem a podporovali ho, ale nic. Zkusili ho vrátit do hnízda nebo posadit na větev, ale vždycky seskočilo zpátky na zem. Bylo veliký a křídla mělo malý. Ráno tam ještě sedělo, mokrý a lítání neschopný. Rodiče ho krmili a byli u něj. Pak přišel kocour a bylo po něm. Sice se všichni snažili kocoura zahnat, ale co zmůže pár ptáků proti přírodě.

Zase jeden krásnej den.

Way of life

20. dubna 2011 v 13:08 | Maruška
Pozdrav od mý kamarádky, včera měla náročnej den a až tenhle song jí lehce zvednul náladu......

Pátek

15. dubna 2011 v 7:28 | Maruška
Tenhle obrázek mám od Ondřeje Neffa. Dal si ho na blog v roce 2008, když měla pohřeb jeho žena Míša.










Dneska se rozloučíme s Honzou, mým taťkou. Umřel 1.dubna 2011. Měli jsme ho rádi a on nás. Hlava mi to pořád nebere.

Žába se má

31. března 2011 v 18:25 | Maruška
Venku je hezky a Julie na zahradě letos jako první potkala žábu. Velkou ropuchu a malýho ropušáka, jak jí jede na zádech. Spěchali naklást vajíčka do přehrady nebo do rybníčka, tak jsme je kousek poponesli, aby je psi neprudili. Až dorazej k vodě, tak samička začne klást vajíčka a sameček dodá spermie ku oplodnění. Tenhle sameček potkal samičku ještě po cestě, sveze se a ostatní samce může z pozice na zádech samičky dobře odkopávat a ještě si od rybníka nahlas zakvákat "hurá, mám babu!":-) Blbý je, když je sameček moula. Na samičku pak skáčou samečci, který nezvládne odehnat a když je jich moc, tak se pak všichni utopěj. Ten reflex (chyť se samičky a nepouštěj) se jmenuje objímací.




Tohle jsem dneska dělala. Nic. Courala z domu na zahradu, dívala se, jak si psi hrajou a chodila hlásit dovnitř, jak jsou roztomilý. Taky jsem čuchala, jak voní prádlo z venku. A okoukla, jak rostou narcisky. Jaro je super.

Asi bych se úspěšně.....

16. března 2011 v 8:28 | Maruška
.....mohla živit jako Sybila. Volala jsem na všechna čísla, jedno neexistuje, jedno je odpojené a jedno má schránku. Jako detektiv jsem ale totálně neúspěšná, vůbec netuším, o co těm, co takový mail rozesílají, jde:-(

Divnomail

15. března 2011 v 22:13 | Maruška
Dneska jsem dostala mail. Nic divnýho. Někdo po mě chce, abych ho rozeslala dál. Taky žádná novinka, páč jde o štěňátka a já dělám se psama. Divný je to, že už jsem ho dostala asi šestkrát. Stejný znění, stejný fotky v průběhu asi dvou let. Narodila se štěňátka, máme jich moc a když si je nikdo nevezme, tak je utratíme. Párkrát jsem to ingnorovala, protože takový pitomečky vyděračský podporovat nebudu a naposledy jsem jim napsala, ano, utraťte je a mě tím neotravujte. A dneska znova. Stejnej mail, stejný fotky, identický znění. Asi mi v mailu straší.Nebo jsem se ocitla v nějaký nepovedený hororový povídce a už navždycky mi bude chodit ten samej mail. V každým případě tam zejtra zavolám. Vsadím se, že číslo neexistuje.

Co přetrvá?

27. února 2011 v 8:55 | Maruška
Dneska jsem se probudila se zadumanou náladou. Sny, který se mi poslední dobou zdaj, jsou nepublikovatelný a otázka v nadpisu je první, co mě napadá ráno po probuzení. Google má recept na všechno a dal mi dvě zásadní odpovědi:

přetrvá hypotéka a luxusní pero Mont Blanc.

No potěš.

It´s my time!

20. února 2011 v 9:26 | Maruška
Bylo tam všechno. Anorexie, sebepoškozování, nezdravej vztah s matkou a nějaká ta droga. Nezdravejch vztahů, hlavně toho k sobě, byl plnej film. A taky ambicí. AMBICÍ. Posedlosti po kráse a dokonalosti, která tě zabije. Úchvatný interiéry, ve studený nádheře dost depresivný. Krásný, ale dost divný holky jako zvířátka a hromada sexu, aby nebyla nuda. Vlastně to celý byl krásnej a divnej film. I když trochu jednoduchej a trochu moc polopatickej. Černá labuť.

P.S. Pokud chcete jít do kina s juniorama jako my, tak jim kupte hromadu popcornu, aspoň maj co dělat při všech těch lesbicko masturbačních scénách:-) Adamovo hodnocení bylo jasný, měli jsme jít radši na Terminátora. Anička neříkala nic, možná jí v hlavě visela jako mě scéna s vyhazováním plyšáků. Vítejte do světa nezávislého filmu!

swan

Návštěva

19. února 2011 v 20:50 | Maruška
Sobotní návštěva na JIPce. Oblečený do modrejch erárních kombinéz hledáme taťku. Leží u okna a je mu zima, tak se krčí pod dekou. Hubenej a žlutej. A strašně drobnej. Nechápu, jak z někoho může výst tolik hadiček. Co je novýho? A co Barnabášek? S historkama o psech vystačíme jenom chvíli. Jak ti je? Na sousední posteli krmí návštěva pána lžičkou. Jídlo, to jsem neměl už strašně dlouho. A napil bych se, ale mám zákaz tekutin. Na další posteli utírá návštěva pánovi zadek. Trapně vtipkujem o sestřičkách. Už běžte domů, holky. Tak zdrhám. Za zády slyším mamču. A co pusu, můžu ti dát? Jo, pusu, tu bych chtěl. Bulím jako želva.

Skorojaro

8. února 2011 v 12:37 | Maruška
Když je krásně
brouk
vw
absolut love

je třeba vyrazit do přírody!!!

Vlastně kadeřnice

15. ledna 2011 v 12:00 | Maruška
Tahle holka je fakt nejlepší. NEJLEPŠÍ. Stojí za to si za ní zajet, ale ne v lednu, páč to delší cesty podniká jenom zoufalec nebo sebevrah. Takže jsem ku kadeřníkovi vyrazila do Liberce. Je to mladej kluk, moc nemluví, nenutí mi voživovačky ani nic jinýho. Bohužel má víc kolegyň a s jednou se rozhodl konzultovat barvu mejch vlasů. Dozvěděla jsem se, že vypadám jako syrové kuře, že v zrzavé bych jistě působila mladší a že bez pár pramenů melíru slušná holka nevyleze na ulici. Protože jsem asertivní a dost vydržím, klidně jsem jí vysvětlila, co chci a že o její nápady nestojím. To bylo celkem v poho, stáhla se rychle, ale pomstila se mi. Když jí přišla zákaznice, tak celou tu dobu, co jsem tam seděla (a byly to poctivý tři hoďky) s ní probírala zásadní problém - co má dát na poličky do ložnice místo kytek, co vyhodila, páč si přečetla, že podle feng šuej do ložnice kytky nepatřej. Nevěřili byste, co všechno ji napadlo:-) Já si zatím listovala v časopisech, co všechny byly o vlasech. Radostně jsem našla jeden v angličtině, ale byl o tomtéž. Naučila jsem se nové slovíčko (VOLUME UP) a hledala něco ke čtení dál. Našla jsem časopis Nevěsta a chvíli jsem dumala, jestli se mám radší vdát nebo jít zvracet. Zvracení vyhrálo, takže časopis odložit a zpátky k debatě o poličkách, co se ne a ne vypnout.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Odešla jsem krásně nevoživená, s barvou jakou mám ráda, ale v noci se mi zdálo o soškách na policích. A anketní otázka na závěr: MYSLÍTE SI, ŽE SI TOHO DOMA NĚKDO VŠIMNUL?

Mlčenlivý kadeřník

15. ledna 2011 v 11:34 | Maruška
Leden je zvláštní měsíc. Něco začíná, ale jaro to není, venku je hnusně a nějake těšení v nedohlednu. Pohled do zrcadla nás nepřipravené dorazí, takže je nejvyšší čas pro sebe a se sebou něco udělat. První pokus byla návštěva očního doktora - brejle mi pomůžou, bych nezírala do knížky z metru a možná mi budou i slušet. Objednala jsem se předem na kontrétní hodinu a vyrazila. Do Frýdlantu, mám to přes kopec. Na uvedené adrese oční kliniky byl jenom hnusnej barák s poutačem "měststký úrad zrušen" a jinak nic. Volala jsem na číslo, co jsem si vytáhla z mapy, ozvalo se oční a milá setřička mě honila chvíli po Frýdlantě, než jsme zjistily, že ona je oční v Mariánských lázních. Zase k tomu hnusnýmu baráku a prozkoumat. Ve druhém patře jsem nakonec objevila oční, označené kusem papíru na dveřich a vlezla jsem tam. Přesně na čas, oddechla jsem si. Jenom do tý doby, než jsem ty dveře otevřela - v čekárně bylo dvanáct lidí, smrad jako v opičárně a vypadalo to tam jako v padesátejch letech, když sem eště nebyla na světě. Do něčeho takového dobrovolně nevlezu, takže mise zhodnocena coby neúspěšná.

O kadeřníkovi příště, teď jdu něco dělat.

oko
 
 

Reklama