Vojta

blog(er) is dead

23. května 2013 v 7:39 | Vojta
Měsíce nepíšu na blog.
Nepíšu.
Co mi táhne hlavou prostě řeknu Marušce.
To stačí.
Laskavý čtenář promine.
Vojta

Díky Gary!

26. srpna 2012 v 9:20
Před pár lety jsem si koupil ojetý kolo značky GARY FISHER. Bylo příjemný, lehký, padlo mi, líbilo se mi. Netušil jsem vůbec, kdo ten Gary Fisher je.
Nic z toho, co jsem se o něm pak dočetl, není pro mě silnější než věta, která je vyražená na jedné ze součástek toho kola. Stojí tam: WORK AND NO PLAY IS NO GOOD AT ALL.
Nikdy jsem neměl idol. Plakát na zdi s tím, koho obdivuju. Gary by jím byl. Nebo jeho kolo. Asi si ho zaparkuju k posteli. Nebo na něm prostě budu jezdit častěji.
Díky Gary!

Zloděj stínů a syndrom zrcadlovka

22. srpna 2012 v 11:09
Zachvátil nás nečekaně. Anička usilovně shání nový foťák. A včera se u nás doma náhodou ocitla bráchova zrcadlovka.
"Aničko, vyzkoušej si ji!"
Úžasný: kytky, Julie, čokoládovej zajíc, naštvanej Adam, všechno jak živý.
Před chvílí mi Anička ukazovala na displeji novou sérii Kocour. Dokonalý. Kocour se při prohlížení fotek mrcasil pod stolem a otíral se mi o nohy a mě blesklo:
"Kocoure, už Tě nepotřebujem, už Tě máme tady v tý krabičce."

Můj přítel Ross

1. srpna 2012 v 12:24
Televizi nemáme už nejmíň rok.
Chybí mi znělka večerníčku.
Ale jinak je v kompjůtru všeho dost.
Aňuch miluje Přátele.
Sjíždí je a my s ní.
Tak jsem si dneska ve snu půjčoval boty na běžky od Rosse.
Jenže Ross měl na Rottefellu a já mám na lyžích Salomon.
To je k vzteku... :-)

Ortel

22. července 2012 v 23:12 | Vojta
Dneska jsme vyrazili na mysteriózní kopec.
Záhadologové horují, senzibilové varují.
Dutá sopka, rytmus negativních energií, skřítci, střídání chladných závanů nemrtvých, obětí, odsouzenců...
V popisu jedné ze záhadologických expedic měly začít paranormální jevy už ve dnech před expedicí. Podivné telefonáty se zneklidňujícími zvuky...
A mě mobil včera přestal fungovat úplně.
Takže slibný začátek!
A pak?

12.00 Kopec. Prostě kopec.
14.00 Oběd. Prostě oběd.
16.00 Doma. Prostě doma.
20.00 Večeře. Prostě večeře. (Skvělá, Maruško!)
22.00 Maruška má vyrážku! Prostě vyrážku. (Nebo že by?)
23.00 Co bude dál? Fotky z mobilu, jsme ještě k analýze nestáhli.....

9.00 Následující den: Pokud je ze včerejšího textu cítit náznak ironické zvědavosti, je to správně. Po noci, kdy jsem se v myšlenkách nedobrovolně na kopec vrátil, musím uznat, že tam fakt není něco v pořádku...

(Para)kotoul

3. července 2012 v 9:59
Školní rok jsme zakončili parádním sjezdem z Ještědu na koloběžkách, mimochodem výborný servis tahle půjčovna kostitřasů. Výlet vymyslela Maruška, to je důležité podotknout, a hrozně jí to s koloběžkou slušelo. Dokonce i s blátem přes celá záda, od půli kopce rozmáznutým i přes přilbu, rameno a bok...
Její parakotoul, jak ho popisovala, jsem neviděl, zvládla ho, zatímco jsem uklízel foťák a tahle fotka tedy naštěstí nebude její poslední :-).
Jak je to s tím zdravím a štěstím, hazardérstvím a opatrností, způsoby pohybu po zeměkouli a učením se padat? Má se to trénovat? Nebude se to v důchodu hodit?
Co se rozhodně hodit bude, je doktor. A Maruška má díky kotoulu novýho obvoďáka. Teda, vlastně se jen přihlásila k nejbližšímu v Mníšku. Po ruském kadeřníkovi má teď i doktora z Ruska. Oba jsou prý skvělí!

Blackbird

25. června 2012 v 22:29
Jestli mě někdo poslední dobou baví, pak je to kos.
Donutil mě i kreslit, tohle je asi šestý pokus :-)
V zimě seděl na plotu, tlustej opeřenec a mlčel.
Ale teď, až ho uvidíte, schválně počkejte, až si někam sedne a začne mluvit.
To je intonace!
A nevstává ve čtyři...

Pionýr

21. června 2012 v 18:44
Jak jsem tak včera used k pivu v půjčovně šlapadel ve Starých splavech a čekal až z Doks doběhnou borci z IX.B aby naskočili na tenhle kosmicko-hladinový vynález a frčeli zpátky přes rybník předat štafetu těm, co trasu pojedou obráceně, dal jsem se do řeči s místním sportovcem toho času u piva. Přes pivo, fotbal a koloběžky jsme se dostali k tomu co dělá. Teda k tomu co dělá doopravdy úplně ne nebo jsem to zapomněl, ale co mě umrtvilo byla zpráva, že existuje Pionýrská organizace! Třeba na Ústecku má 1600 členů. Jde prý o fakt pokrokovou záležitost, šátek nosí jen ten, kdo opravdu chce a k vedení mládeže je potřeba speciální kurz. Pán mě ujišťoval, že spojitost s komunistickou stranou to nemá. No a tenhle pán na částečný úvazek dělá inspektora letních pionýrských táborů. Hustý!
Chvíli jsem lapal po dechu a pak se vrhnul k nejbližšímu šlapadlu s úmyslem opustit tenhle vesmír...

IX.B

21. června 2012 v 14:06
Tenhle týden jsem na výletě s IX.B. Nemyslím Spitfire IX.B, myslím 19 pubišů z devítky ZŠLesní včetně našeho Adama. Jejich třídní mě před dvěma měsíci na třídních schůzkách poprosil, jestli bych nejel a neužil si s nimi 5 dní a 4 noci kdesi v Máchově kraji. Nebyl jsem první, ale Ti přede mnou nabídku rekreace odmítli. Já jsem bohorovně mávnul rukou jakože "Jasně, počítejte s tím, teda samozřejmě, pokud by to neznamenalo dívat se 5 dní na opovržlivě dlouhej obličej Adamův". Když jsem Adamovi doma sdělil, že jedu s nima, měl jsem hned možnost si ten obličej prohlédnout podrobně. Třídnímu jsem zahlásil : "Houstone, mám tady problém" s nadějí, že tím svoje ukvapené rozhodnutí můžu vzít zpátky s dobrým důvodem. Nevím, jak se to stalo, ale Adam v následujících týdnech změnil názor...

Na prdele, kurvy, píči, co lítaj vzduchem si rychle zvyknete, ujišťovat pohoršené kolemjdoucí, že jsme křesťanská škola je navíc celkem zábavné.

Jsou dospělí, skoro,
jsou děti, ještě,
jsou vnímaví, velmi,
jsou citoví, krásně,
jsou hraví, ještě štěstí,
jsou nabití, bez uzemnění,
jsou nespravedliví a nevědí o tom.

Jo a být učitel, znamená dobrovolně a bezbranně hájit pravidla proti přesile, která na ně kašle.

Není si co domýšlet

15. června 2012 v 23:29
Hádat, co si o nás myslí zvířata je bezva disciplína. Máme na dvoře dva jasany. Když hodně fouká, občas z nich spadne suchá větev. Tak lepší parkovat jinde. Včera ráno jsem zaparkoval pod jasanem. A dneska jsem auto nepoznal. Co dovede rodina špačků mezi konzumací třešní je k nevíře. Normálně na nás serou. Z vysoka.

Test

15. června 2012 v 23:17
Už jsem zjistil, že příměr se džbánem, co jednou přeteče je výstižný. Už se Vám zdá, že přetéká, ale ještě není plný. Někdy se to nepozná tak snadno. Napadlo mě to už několikrát, když jsem dělal důležité rozhodnutí, třeba když jsem opouštěl zaměstnání. Asi to není žádný objev, ale dneska jsem přišel na jednoduchý test jak poznat, že už je čas. Prostě si zkusíte představit, že od zítřka ve Vašem životě něco nebude. Pokud Vás nejdřív napadne to, co Vám bude chybět, nechte si to a mějte to rádi. Pokud nejdřív pomyslíte na to, co budete dělat bez toho, přeřízněte lana...

Poňokrevník

8. června 2012 v 17:18
Konečně společná vycházka!
Plnokrevník neměl čas,
tak Aniččina stará láska,
co snad roste do země...:-)

Blesk

7. ledna 2012 v 7:57 | Vojta
Albrechtice.
Ležím pod dekou, Julie u postele.
Probouzí mě stín, co se mihne okny na verandu.
Někdo přichází.
Plachťák, přijel na kole.
Je to dobře (ty vole!) dvacet let co se takhle občas objevil.
Kážu Jůlii sedět u postele, Martin vchází.
Stejnej, mlčenlivější.

"Máš za oknem pěknej bouřkovej mrak"
Lezu z postele, "Nojo, to je ten, co jsem ho viděl ve snu".
Za kopcem mrak jako sloup do černýho nebe.
Jdu k oknu, prohlídnout si ho líp.
Hrne se vzhůru podobně dýmu. U země záře, která ho chrlí.
Venku se stmívá.
Stojíme u stolu povídáme, ale spíš sledujem to divadlo.
Odtud z kopce je to vždycky působivý.
Vítr.
Nejsou blesky, zářící koule chrlí z protějšího kopce, pak klesá do údolí.
Dráty vysokýho napětí jdou přes chalupu, světýlkujou ohníčkama, vítr je střídavě zháší.
Je tma.
Přichází Anička v noční košili.
Že bychom radši vypli proud?
Šátrám po svíčkách.
Pak se blíží od spoda po louce.
Je mi to jasný, kulovej blesk.
Míří k domu, nesvítí moc, jako reflektory auta.
Váhavě. Teď je za domem.
Je tu i Adam, ještě malej.
Stojím a prosím.
Je to tak nepravděpodobný, že by šel jinam.
"Nechoď sem, prosím, nechoď sem!"

A pak jsem se probudil.
Pěkně vyděšenej, ve svý posteli ve Studánce.
Je sobota, půl sedmý ráno.
Kde se to vzalo?
Fakt teda je, že na Albrechťáku v minulosti kulovej blesk byl.
Dokonce dvakrát.
Dvě chalupy to pamatujou. No, ta jedna už vlastně ne.
Nebo to bylo jinak?

Odhalení

3. dubna 2011 v 19:42 | Vojta
Jako absolvent několika kurzů poslušnosti, výchovných vycházek i nácviku obratnosti před i za tunelem, jako svědek žhavých diskuzí o účinnosti rozličných výcvikových prostředků a zejména pak jako závislý stálý pozorovatel jedné z vedoucích osob výcviku v nejmenované organizaci sdružené pod blízkým kopcem mohu zodpovědně prohlásit, že nejzákladnějším a zaručeně účinným výcvikovým prostředkem je jedině anglická slanina.
Potřebujete zvládnout odložení? Potřebujete odvolat bestii od plotu s cyklistou, potřebujete mít jistotu v přesnosti provedení? Zahoďte klikr a kupte si aspoň deset deka. Krájený.

Heartbeats

12. března 2011 v 22:09 | V
Ať žije předjaří! Ráno na dvě hodiny lyžovat, pak v tričku lesem s pesem...
A v rámci přebití trapných reklam (dále níže), jednu skvělou (blíže níže a doporučuje se na celou obrazovku):


Hudba: José Gonzáles - Heartbeats

...ať žije!

Černá kára

3. února 2011 v 22:47 | Vojta
Kdybych chtěl,
napsal bych lyricko epicko patetickou poemu. Jmenovala by se Černá kára. Po Kainarově blues, co jsem dneska dostal za úkol od svý učitelky zpěvu. Zněla by jako moje černý piáno. Piáno na smutný písničky. Byla by o tajícím sněhu kolem chalupy ve vedlejší vesnici. O tý, co jsem s jednotkou dobrovolných alkoholiků hasil včera celý dopoledne. O nepochopitelný spoustě věcí, který z ní přitom vyhřezly.

O tom jak je dobře z káry občas něco vyložit...

Ale nechci.
A Černou káru budu zpívat vesele. Žít se má vesele.

:-)

Úplněk

19. ledna 2011 v 23:02 | Vojta
moon

Stojím na stříbrný louce.
To stříbro je měsíční.
Je úplněk.
Chvílema ho zakryjou nízký mraky.
Jen na chvilku.
Julie větří kolem.
Příjemně mě bolej nohy.
Piju svijanskou jedenáctku.
Byl skvělej den.
Už od rána.
Všechno mi jde.
V jednom kole.
Spousta milejch lidí.
Všichni mě maj rádi.
Možná.
Nepřátelé volaj že litujou.
To je k nevíře.
A vůbec neva, že sem zrovna šláp do hovna.
Je úplněk.



.

Můj milý deníčku,

28. prosince 2010 v 22:26 | Vojta
ani nevíš, jak mě to dneska všechno sere!
To "všechno" vyjmenovávat nebudu, samý blbosti!
Naštěstí, bohatě vybavenej sebelítostí a s umytým nádobím, hezky se v tom porochňám než usnu...

V.

Tomahawk

22. prosince 2010 v 8:51 | Vojta
Když mi bylo devět, koupil jsem svý babičce k vánocům tomahawk. Babička tu plastovou sekyrku měla po zbytek života připravenou v květináči u postele.

Babičku už nemám.
A invence se taky povážlivě vytrácí...



:-)

Jsem amatér

23. listopadu 2010 v 22:48 | Vojta
Amatér (franc. amateur [amatör], milovník; pův. z latinského amator, taktéž milovník) je opak profesionála, člověk, který nějakou činnost nedělá pro obživu, nýbrž pro potěšení, ve volném čase jako koníček (hobby). Odtud také pejorativně člověk, který ji dělá neuměle, špatně, diletantsky. Slovo je odvozeno od latinského amare, což znamená mít rád, milovat (z wikipedie)

Tolik zajímavejch věcí na tomhle světě se dá dělat, tolik mě jich baví, tolik jich miluju a pro tolik jich mám nějaký vlohy. Ale jsem amatér. A diletant. A tím zůstanu, protože čas nepřemůžu. Možná však vlastní neschopnost reálně ho vnímat. Nad výsledky snad ukrotím ješitnost a budu o to víc milovat, více amare. A o to větší budu amateur.

keltská mokrá noc. A ráno...

7. srpna 2010 v 18:54 | vojta
keltska noc

voda.
Moc...

mezičas

11. května 2010 v 4:04 | Vojta
Zase jsem vyhrabal toho Tvýho (pra)Seala. A je dobrej. Jako 6 hodin spánku hned po špagetách. A vstát před svítáním, podpálit svíci, spustit komp a smažit, co se ve dne nestihlo. V tu dobu nezvoní telefon, neprudí prudy, skvrnití pruhovaní hlídači spí... Den ve dni.
A vůbec, kdo vymyslel práci na směny?

K pokoře od jinud

16. dubna 2010 v 13:08 | Vojta
Kaplický tu bloudí a ještě dlouho bloudit bude. A lítost nad tím jak snadné je nadělat si na hlavu. Že to s grácií zvládaj politici za jásotu veřejnosti je jasné, když se ztrapní odborníci nebo "důvěryhodné instituce", je to průser. Kousek o tom, neb jako architekt koukám na to i z jiný strany, je tady.

Než opadne jarní voda

3. dubna 2010 v 3:20 | Vojta
aneb
Nisa, řeka která nás spojuje

Že to hezky hučí na Kamenici v Návarovský soutěsce nebo na Jizeře pod soutokem s Mumlavou ví kde kdo. Dokonce i Leckdo z Prahy. Ale že centrem Liberce teče řeka, ví málokdo. A my k jejímu jarnímu sjezdu občas něco přidáme.
Čelíc Adamově pubertální letargii a zimě, vyrazili jsme. Sami. Teda, původně to tak být nemělo. Plán byl vyrazit ve větší skupině od AC sportu, toť kmenový náš podnik, lodě nikam nevozit, prostě vlízt do Harcovskýho potoka a plynule tunelem pod Soukenným náměstím proplout do Nisy, dál pak podle příručky na jeleny někam k Hrádku. Jasná věc, všichni se tvářili, jako by tou norou na lodi jezdili denně.
Ujištěni vědomím, že vlastně neděláme vůbec nic neobvyklýho, unáší nás proud vstříc černé díře. Před chvílí jsme slezli tři metry hluboko kolmou navigaci z žulových kvádrů do koryta potoka. Už není čas si něco rozmýšlet, dokonce ani to, že než jsme si to odšinuli s lodí k vodě, guru AC sportu Šípus doznal, že to letos ještě nikdo nejel... Ty vole, tak co tady děláme?
Ale to už jsme v díře. Sílící hukot označuje blížící se schod někde pod Plauditem. Adamova čelovka spíš jen dává tušit, kam vlastně jedeme. Odpovím si sám: "do prdele" a zní to dost výstižně.
Skok je za námi, taky zatáčka a s ní poslední paprsky světla ústí tunelu. Naše pocity umocňuje nejistota, jestli nenarazíme na nějaký překvapení. A pocit je to docela silnej. Když se teď ohlídnu, vidím jen šumící černou prázdnotu. To nevidíte každej den. Vpředu slabý světlo čelovky vytváří iluzi, že tunel se před námi zužuje a padá dolů. Voda ale hučí rovnoměrně. Tak snad je to klam. Musí být, připomene mi to dunění tramvaje někde nad hlavou, Soukeňák přece tak z kopce není! Pak konečně probleskne světlo na konci tunelu. Koryto se tu skutečně zúží a sklopí, ale to už nás to vyplivne do tajných libereckých Benátek. Od břehu k břehu je tu skoro na rozpažení. Pak, kousek pod La fabrikou, vplujem do Nisy. Tam už nečeká nic nečekanýho. Dokonce ani pod tím mostem u čističky, kde jsem před pár lety přejel po zádech nějaký mrtvole :-), no kdoví, kolem čeho jsme profrčeli v tunelu...
Těším se, až si na to vzpomenu cestou kolem Tesca, že tady pod těma kolejema tramvaje jsem jel na kánoi :-)

(Škoda, v tunelu jsem foťák nevytáh, ale z toho by stejně moc nebylo)
Adam Nisa

Nisa jungle

Hurvínek - můj vzor

1. dubna 2010 v 13:24 | Vojta
k5








trofej

21. února 2010 v 0:35 | Vojta
Honorář architekta může mít řadu podob. Dnešní trofej ze stavebního průzkumu opuštěné výrobní haly kdesi v Lužických horách mi ale dělá kromobyčejnou radost.
Fotka naštěstí neukazuje, jak těžký život gibson měl. A až bude mít nový hmatník a struny proklatě nízko... Na kytary.cz takovej kus nenajdete.
Joj, se těším.

zima

12. února 2010 v 20:08 | Vojta
nevim jak u vás, ale tady ještě nekončí...

Jeden den

10. února 2010 v 23:31 | Vojta
Jen co noha nohu mine, stupeň po stupni, sunu se želvím krokem po železných schodech přes břicho obludy. Mrznou mi uši a je mi horko. Je úterý, necelá hodina do půlnoci. Světla města vychází nad lesem za mnou. Nemusím nic rozhodovat, nikdo mě nehoní, nemám hlad, nespěchám. A tohle je obluda K 120.

Dnešek by mohl být reklamní oslavou Liberce, reklamní oslavou svobodného povolání a taky obžalobou roztěkanosti:

Budík zvonil v půl sedmý. Z tepla postele, po necelých šesti hodinách spánku nebylo těžký přesvědčit sebe i Marušku, že ranní pracovní bobříky lze odsunout na později a ještě hodinu spát.
Před osmou už není zbytí. Maruška mizí plnit svůj plán, já lákám z postele miniatury. Mají prázdniny, prkna a bílej Ještěd na dohled. Dneska stihnem manžestr, po včerejšku víme, že dvě hodiny, než se sjezdovky vyjezdí a my unavíme, jsou akorát. K romantice cesty pod kopec tramvají je už nepřesvědčuju, historky z dětství s lyžema v tramvaji s maminkou znovu nevytahuju. Pohodlnost, lenost a rychlost vítězí. Ještěd je dobrej. A klidně budu i lokální patriot.
V poledne jsme doma, já po obědě dokonce i v posteli. Asi na 12 a půl minuty. Pak s nadějí, že odškrtám něco ze seznamu zapínám kompjůtr, tiskárnu, popadám telefón. Objet dva úřady, konzultovat s hasičem, památkářem, s rozpočtářem. Před pátou zpátky doma.
Venku zbytky světla, koukám na Julii a na svoje běžky. Že by krátká běžecká? Od neděle máme naběhlou stopu a po umrzlý krustě se dá bruslit kamkoli. Jenže přesvědčit boxeřici, že ty dva klacky, co mám na nohou nejsou k zakousnutí, ty dva co mám v rukou mají na konci hrot a vůbec, že má běžet vedle stopy a neštěkat jak magor, to je nadlidský. Navíc, přestože mrzne pořád, krusta dnes praská a měkký podklad se boří. A stopu nějaký kretén rozšlapal. Sakruju, mám první dnešní lehkou krizi. Závěr: na běžkách kolem Studánky a přilehlých vsí a s Julií, to je blbost.
Děti mají dnešek jako stěhovací, takže balí a těší na maminku. A maj dobrou náladu, to je super!
V půl sedmý je předávám. Ahoj za pár dní.
Cestou domů mám druhou lehkou. Protože od sedmi jsou Houpačky. Měl bych mít prázdniny a pohodu nebo pracovní den a práci. Ale já mám obojí a k tomu ještě zkoušku na kterou jsem se jako obvykle nepřipravil. Aspoň, že nikam nemusím, zkušebna je u mě v chalupě.
Dorazím chvilku před Jardou s Tomášem. Než Tomáš postaví bicí, snažím se připravit něco k večeři. Mezitím je tu David a jde se na to. Máme rozdělaný tři písničky. Skvělý, svižný. Taky proto, že nejsou o lásce a nejsou ani o krizích středních let ani politice. Jsou o úfónech, o balónu a Šelmě ryšavý. A spolehlivě mě vždycky nakopnou. Hudbu rozhodně ze svých dnů nevyškrtnu.
Uprostřed zkoušky se mihne Maruška. Dá mi pusu, popadne Julii a pokračuje na Mlýnici.
Po devátý je dohráno. Jsem pozvanej na horolezeckou chatu na Černým vrchu na hřebeni Ještědu. V zimě se tam nedá jinak než lanovkou nebo na lyžích z Ještědu. Slíbil jsem, že dorazím do půlnoci. Nasunu do sebe rybí gratiné s mandlema bez mandlí, namažu snídani na ráno, narvu ji se spacákem do batohu a přidám australian Shiraz, v delvitě jsem ho vybral podle etikety se želvou. Naložím do kamen, nakrmím kocoury a oposuma, hodím prkno zpátky do auta a dnes podruhé pod Ještěd.
Když se na prázdným parkovišti pod ztemělou lanovkárnou přezouvám, přibrzdí vedle auto. Týpci si mě chvíli prohlížej a když viděj jak s prknem v podpaží vyrážím pod kopec, nabízej, že mě vemou nahoru, že jdou za chvíli taky "na to". Já s díky odmítám, že už jsem na výstup morálně připraven. V hloubi o tom ale úplně přesvědčenej nejsem. Než došlapu pod můstky je mi jasný, že nabídka svezení autem měla něco do sebe. V botech na prkno, který jsou ze všech stran oblý se po strmý a tvrdý sjezdovce fakt nejde úplně nejlíp. A že bude nad můstkama i strmější.
Konečně jsem na horním konci můstku. Musím přelýzt plot, branka je samozřejmě zamčená. Vyškrábat se hlubokým sněhem ten kousek na Vodárenskou je výkon. Tady žádná obleva nebyla a třičtvrtě metru sněhu, co se boří až na trávu, závěj a svah udělají své. Taky příležitost vynadat si do pitomců, co si schválně všechno komplikujou. Zapíchnutej o půlnoci po pás ve sněhu na Ještědu po takovým dni, to vážně není úplně v pořádku. Pokračuju nahoru po slalomáku. Tři čelovky si to šněrujou kolem. Nejspíš partička z parkoviště. Já nesvítím, tak jim zamávám aspoň rozsvíceným telefonem.
Před půlnocí šátrám po klice chaty. Uvnitř lehká společenská únava, velká pohoda, brácha a spol. Otvírám želví shiraz, chutná úžasně, po ovoci a nejspíš taky po australským horkým slunci. Rád si nechám vnutit kytaru a s krátkými přestávkami do ní tluču následující čtyři hodiny. Kainar, Oasis i Dobrý den majore Gagarine...
Ráno v osm jsou všichni na nohou. Jak to dělaj? Exhumuju se taky, připnu prkno, čaj do lahve na lanovku.
Po desátý je manžestr pryč a lyžaři houstnou. Poslední výjezd, spacáky na záda a dolů, do práce...
Já s krátkou zastávkou doma pokračuju na ranč na Mlýnici. Maruška je dneska na výletě, tak hlídám chalupu, smečku a dospávám.

vypsáno

6. ledna 2010 v 18:19 | Vojta
hyena white

poslouchám papírovou hyenu,
mám ty měsíce s Tebou v ní zaFixovaný..
hlavně už přijeď! :-)

cestou do pekla

31. prosince 2009 v 0:02 | Vojta
je to tak tři roky, co jsem na Nový rok sepsal krátký seznam svých předsevzetí. Kromě několika jasných úkolů typu dodělat tohle a zařídit tamto tam stálo:
- NEBUDU PRUDIT
- BUDU SE VÍC USMÍVAT
rok jsem ten seznam pro sebe i pro pobavení svých blízkých nosil zašitý v diáři a po roce shledal, že ho lze s drobnými změnami opět použít. V třetím cyklu se mi někde ztratil, ale naštěstí si to pamatuju...
..což ještě neznamená, že si to tu za rok nebudu znova opakovat...

Let

11. listopadu 2009 v 0:01 | Vojta

Mívám sny. Jsou období, kdy se úplně těším do postele, co zas bude. Sny mi pomáhaly ve srabu, odvádějí do jiných světů nebo ten můj prožívají jinak, inspirujou a dávaj naději. Někdy odhalí moje postoje k okolí dřív než na ně pomyslím. Někteří lokální psychopseudointelektuálové nekomunisti mají sice za to, že Freudově psychoanalýze odzvonilo, mým ranním rozkladům příhod z mezisvětů je to celkem fuk.
Tuhle neděli jsem vymetal komín a nezvyklý pohled na stromy na zahradě mi připomněl jeden nedávný sen. Byl o létání. Ty miluju, mám je jen párkrát do roka. Lítám vždycky sám, potřebuju k tomu aspoň krátkej rozběh nebo, a to častěji, skok odněkud. Pád nad zemí elegantně vyberu a dál už vše podle vzoru Jonathan Racek.
Ale tenhle sen byl novej. Bylo tam, v tom snu, se mnou ještě dalších asi deset lidí z nichž si s jistotou vybavím jen jednu tvář. Svatku. Blížil se soumrak, okolní hory se pomalu měnily v temné siluety a my jsme bloudili po úbočí jedné z nich. Kam jsme měli namířeno nevím, jasné bylo, že dnes tam už nedojdem. Tma sice neznamenala vážnou hrozbu, ale jistý konec dnešní cesty, jedno zda nahoru nebo dolů. Postávali jsme na cestě, která se jednou stranou zakusovala do boku kopce a na druhé čněla vysoko nad svah. Byl porostlý trávou a řídce z něj trčely stromy. Dostal jsem nápad a začal ostatní vehementně přesvědčovat, že bychom než se setmí mohli společně letět do údolí a nemuset tu zůstávat přes noc. Ta se kvapem blížila. Na rozhodování moc času nezbývalo. Moje přesvědčivost zafungovala a začali jsme se šikovat vedle sebe zaklesnuti pažemi pevně jeden k druhému. Většina stále s náznaky nedůvěry, kterou bylo třeba s velkým úsilím vyvracet. V hloubi mi taky nebylo úplně jasný jak se v takový skupině lítá, zvlášť když volný ruce maj jen ty dva na kraji a to ještě každej jenom jednu, ale dát najevo vlastní nejistotu by celou akci definitivně pohřbilo. Takže jsme šli na to. Bylo třeba najít místo na cestě pod kterým by stromy rostly dostatečně daleko a byla šance vyhoupnout se skokem nad ně. Bylo tam takový. Rozběh skvělej, jako jeden muž vrhli jsme se do prostoru... Se slastí mých dosavadních letů neměl však tenhle nic společnýho. Vrcholky stromů kupodivu nešvihly těsně pod našimi břichy směrem dozadu. Zůstaly nedosažitelně vysoko nad rozpadající se formací, která s praskotem a úpěním mizela kdesi v podrostu a kamení. Pomalu jsme se hrabali zpátky na cestu. O fraktury končetin a tržné rány dutin břišních nebyla nouze..

Víc si nepamatuju.
A do výkladu jsem se zatím nepustil.
Raději..

zázvor

9. listopadu 2009 v 14:14 | Vojta
Leju do sebe protipodzimní čaj.
Vzdor jemu tělo podzim nepopírá.
Hlavně se nelitovat.
A poslouchat ho s Mírou.
Nové přístupy přibývají.
To jak si dokola čtu Tvou povídku.
Dohromady s Pošmournem je to vážně trochu černý.
Ten strach z Tebe nějak vyženu.
Rád bych.

Tvůj duch.

A snad dřív než budu prduch.
 
 

Reklama